Alena (48): Stále se vracím k bývalému. Sama nevím proč

Vášnivé vztahy, rozchody, návraty. Známe to všichni. Existují vztahy, do kterých se neustále vracíme, aniž bychom vlastně věděli proč. Po dramatickém rozchodu následuje klid a období, kdy máme pocit, že konečně můžeme začít nový život. A jsme již o tom přesvědčeni, někdy někoho potkáme, prožijeme si románek, ale stále máme pocit, že to není ono. Vzápětí bum a než se nadějeme, koná se vítězoslavný návrat k partnerovi, se kterým jsme se před několika měsíci rozešli. Tento zacyklený vztahový kolotoč zná také paní Alena, která se nám rozhodla svěřit se svým příběhem.

Nikdo nechápal, proč jsme se rozešli

Mám pocit, že jsem nejspíše promarnila půlku svého života. Je až divné, jak se mi střídají nálady a jak měním názory v souvislosti s mým bývalým partnerem Vítkem. Ten mě totiž kdysi okouzlil už na základní škole, vzali jsme se a máme spolu tři děti. Nikdo vlastně nechápe, proč nejsme spolu a proč náš vztah vždy byl jako na horské dráze. I když jsem se zařekla, že se k Vítkovi už nikdy nevrátím a je mi lépe samotné, nikdy jsem tento slib nedodržela a vždy se k němu vrátila. Sama nevím, proč vlastně.

Když jsem se nad tím zamýšlela společně se svou kamarádkou psycholožkou, na něco jsme opravdu přišly, ale jednoznačný důvod neznám. Třeba nás někdo zaklel. Anebo prostě stačí jeden důvod: láska. Hlavní teď ale je, abych si uvědomila, jak mám dále žít. A to opravdu nevím. Mám totiž pocit, že nemůžu být s ním, ale ani bez něj. Všechno má svůj průběh a momentálně spolu nejsme. Zdá se mi, že už snad není možné, abychom se k sobě opět vrátili, protože on má nyní novou partnerku, se kterou jim to klape už rok. Ale co já můžu vědět? Stále mi chybí, i když jsem si zvykla na život bez něj, který je mnohem více v klidu, spokojenější a šťastnější.

Nemá smysl vracet se do nefunkčního vztahu

Dospělá dcera mi řekla: „Mami, já mám ráda tebe i tátu, ale vy dva spolu jste se jenom hádali. Proč byste se za každou cenu měli k sobě vracet, když už jste se tolikrát rozhodli, že se rozejdete jako přátelé a že už si každý půjdete po svých? My s Janou už jsme vám vyrostly a malý Péťa to přežije ještě pár let ve střídavé péči, ne? Vždyť je úplně v pohodě!” Snažila se mě uklidnit, kdybych snad náhodou měla pocit, že kvůli našemu nejmladšímu synovi bychom neměli trhat partu a ještě spolu nějaký ten pátek vydržet. Vždycky jsem si myslela, že právě moje zodpovědnost k rodině by mohla být tím důvodem, proč jsem se neustále vracela do nefunkčního vztahu, ve kterém jsme se oba jenom trápili.

Následovala rychlá svatba a narození dcery

Vítek byl vždycky mužem, který se hodně líbil holkám. Už na základní škole. Ale on si vybral mě. V osmé třídě mi dal první pusu a začali jsme spolu chodit. Všichni nás brali jako pár. Na střední škole se naše cesty rozešly, ale později jsme si oba přiznali, že jsme na sebe nikdy nezapomněli a stále měli pro sebe slabost. To také skončilo romantickým setkáním v létě u vody, dvouletým vztahem, po němž následovala rychlá svatba, protože jsem již čekala našeho prvního potomka. Tehdy jsme byli opravdu šťastní.

Po první dceři následovala druhá dcera. A i když jsem měla při obou porodech komplikace a další těhotenství mi lékaři nedoporučovali, neplánovaně jsem otěhotněla potřetí. V pětatřiceti, kdy jsme se k sobě po rozchodu vrátili. A moc jsme se těšili na kluka, kterého si Vítek moc přál. A i tohle nám bylo dopřáno, protože se nám skutečně narodil chlapeček. Znovu jsme obnovili vztah, protože ve třiatřiceti jsem zjistila, že má manžel milenku a ze vzteku jsem se s ním rozešla. Celý rok byl tehdy úplně o ničem, on toho litoval a chtěl se vrátit, ale já mu vyházela věci z okna.

Nakonec jsme se tak moc usmiřovali, až z toho byl malý Péťa. Byli jsme znovu šťastní. Když byly Péťovi tři roky, dozvěděla jsem se od kamarádky, že Vítkova milenka nebyla první a zřejmě ani poslední. Znovu jsem k manželovi ochladla a i já si někoho našla. Náš vztah byl už pak jen naoko, i když byl Péťa ještě malý.

Všechno nebylo tak dokonalé, jak jsem si myslela

Když jsem se dívala zpátky do minulosti, kdy se narodily holky a my se rychle museli brát, uvědomila jsem si, že všechno nebylo tak dokonalé, jak jsem si tehdy myslela. Hodně jsem se Vítkovi ve všem přizpůsobovala. Všechno bylo po jeho. Dlouhou dobu jsme bydleli u jeho rodičů, i když jsem se s jeho mámou nesnášela. Protože vydělával dost peněz, nechtěl, abych chodila do práce a přál si, abych se naplno věnovala holkám. Já ale byla pořád sama, obzvláště když jsme se přestěhovali do svého. Nikoho jsem tam neznala a on byl pořád pryč. Když jsem si našla kamarádku a chtěla s ní zajít občas večer do baru, Vítkovi se to nelíbilo.

Náš vztah byl vždy velmi vášnivý a často jsme se hádali. Bylo to o to, kdo z koho, ale ten, kdo vše urovnával a ustupoval, jsem stejně nakonec byla já. Když si pak našel milenku a já to zjistila, byla jsem úplně nepříčetná. Tehdy jsem si myslela, že to je definitivní konec a sesypala se. O to krásnější bylo udobřování po těch nekonečně dlouhých měsících a doba, kdy jsme počali našeho syna. Jenomže to, co následovalo pak, už bylo jen jako jakási dohra konce našeho vztahu. Vyčítala jsem Vítkovi, že jsem byla většinu času doma a starala se o děti, neměla pomalu vlastní život, zatímco on si budoval kariéru a honil se za ženskými. Tohle jsem už nedokázala odpustit.

Pořád jsem se snažila vztah zachraňovat

Po dalším rozchodu s Vítkem jsem zůstala dva roky sama a občas si s někým vyšla. Děti jsme si střídali a Vítek mě nikdy nenechal na pochybách, že není dobrý otec nebo že se o svou rodinu nepostará. Několikrát se vrátil a chtěl s námi být. Ale ten, kdo neustále odcházel ze vztahu, a pak se vracel, jsem byla já. A snažila se náš vztah stále zachraňovat. Po druhém rozchodu a návratu opět nastalo divoké usmiřování, Vítek mi přísahal, že minulost je pryč a že už nikoho neměl, ani když byl sám a čekal jen na mě. Řekl mi, že miluje jenom mě. Přiznal mi z minulosti dvě milenky a hrozně se za to styděl. Tvrdil, že to byly nepodstatné úlety.

Když Petřík trochu odrostl a já si chtěla konečně dělat své a budovat si kariéru a tvořit, opět jsem narazila. Proto jsme se neustále hádali. Vítek mi byl už věrný, tedy jsem alespoň tomu věřila, ale chtěl mě mít doma a jen pro sebe, vyžadoval sex každý den a nepřál si, abych někam sama bez něj chodila. A tak jsme se rozešli potřetí. To už jsem vyhrožovala rozvodem a dokonce tu žádost podala, nakonec stáhla. Tehdy jsem se ale opět vrátila, toužila jsem po něm, chyběl mi. Navíc mi zemřela máma a já se cítila neskutečně opuštěná.

Stále mi chybí, ale už má novou partnerku

Když holky odrostly a odešly z domu, vše bylo snazší. Nějakou dobu po smrti mámy jsem se po dalším rozchodu nastěhovala i s Péťou do jejího pěkného a prostorného bytu. S Vítkem jsme se dohodli na střídavé péči a Petřík bývá dle potřeby u něj v našem společném domě, anebo u mě v bytě, kdy byl zvyklý, když babička ještě žila. Dneska je mu už čerstvých třináct, je to puberťák a pevně doufám, že všechno chápe. Jsem sama, občas si s někým vyjdu. Konečně se můžu věnovat sama sobě, našla jsem si práci, která mě moc baví, začala jsem malovat a jezdit na výlety, chodit na ženské kruhy. Vítek má už rok novou partnerku, se kterou to asi myslí vážně, protože si ji čerstvě nastěhoval do našeho domu.

Zatím jsme se nerozvedli a majetek neřeším, Vítek mi dává peněz dost, ale já pořád kdesi přemýšlím nad tím, jestli se k sobě nakonec po čase zase nevrátíme. Doufám ale, že už ne, i když mi stále chybí. Chybí mi on i náš rodinný život, vzpomínám na to pěkné, co jsme spolu zažili. Nemám potřebu už s nikým žít a prožívat ta soukromá dramata, ale ráda bych se znovu zamilovala a prožívala to hezké. Tak uvidíme, zda se mi to podaří.

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na požádání změněná.