Alzheimer je ten Němec, který mi schovává věci. Kdo je ztrátou paměti nejvíce ohrožen?

Alzheimerova choroba je strašákem seniorů, ale onemocnět mohou i mladší lidé. Toto závažné neurodegenerativní onemocnění mozku je třeba odlišit od demence, i když příznaky mohou probíhat podobně. V čem je tedy rozdíl mezi Alzheimerovou nemocí a stařeckou demencí a kdo je Alzheimerem nejvíce ohrožen?

Alzheimerova choroba versus demence

Alzheimerova nemoc neboli choroba je něco zcela jiného než stařecká demence. Někdy se také používá nesprávné spojení obou slov – Alzheimerova demence. Jde v podstatě o sloučení názvů dvou rozličných diagnóz. V čem tedy spočívá přesný rozdíl mezi Alzheimerovou chorobou a stařeckou demencí?

Zatímco stařecká demence je způsobena postupným odumíráním mozkových buněk v důsledku přirozeného stárnutí organismu, u Alzheimerovy nemoci dochází k rozpadu nervových buněk z jiných důvodů a může k němu docházet i u mladších lidí.

Alzheimerova nemoc a rizika – kdo je nejvíce ohrožen?

Alzheimerovou nemocí je ohrožen každý, u koho byla již dříve tato nemoc diagnostikována v rodině. U osob nad 65 let je dobré sledovat případné plíživé příznaky a umět odlišit přirozené zapomínání z hlediska stárnutí organismu a varovné příznaky Alzheimerovy nemoci. Také je známo, že Alzheimerovou nemocí mnohem častěji trpí ženy. Více ohroženi jsou také lidé, kteří nestimulují činnosti svého mozku, jenž degeneruje. Všechno, co se nepoužívá, časem zakrní.

Rizikové faktory pro vznik Alzheimerovy nemoci:

• ženské pohlaví
• dědičné zatížení
• dlouhodobá konzumace vyššího množství alkoholu
• kouření
• deprese
• hormonální poruchy
• poruchy imunity a autoimunitní onemocnění
• vysoký krevní tlak
• vysoká hladina cholesterolu
• úrazy hlavy
• nedostatek antioxidantů v krvi
• úbytek acetylcholinu

Příznaky Alzheimerovy choroby

Příznaky Alzheimerovy nemoci probíhají pozvolna a plíživě. Nejčastěji se objevují u osob nad 65 let věku. V některých částech mozku se začnou rozpadat a ztrácet nervové buňky. Postupně dochází k narušení kognitivních funkcí. Zejména se jedná o poruchy paměti, ale později také dochází k poruchám intelektu a fyzických schopností. Příznaky Alzheimerovy choroby poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1906, proto se také v žertu pokládá otázka: „Jak se jmenuje ten Němec, který mi pořád někam schovává věci“?

Mezi typické konkrétní příznaky Alzheimerovy nemoci patří neustálé zapomínání v každodennosti, poruchy krátkodobé paměti, podezíravost a dezorientace. Dotyčný člověk si může pamatovat události z dávné minulosti, ale neví, co udělal před několika minutami. Proto dochází k neustálému opakování určitých činností či otázek, nebo k zapomínání na důležité děje, události a konkrétní osoby. Nejprve může nastat to, že člověk neví, kam si dal určitou věc, zapomene na datum schůzky a to, co mu kdo říkal. Později často dochází k typickému bloudění a ztrácení se v prostoru. Člověk například zapomene na to, kam jde a kde bydlí. Může to skončit až tím, že se nemocný ztratí ve vlastním bytě.

V souvislosti se zapomínáním se objevuje u člověka i podrážděnost, neklid, apatie, melancholie a deprese, někdy až agresivita. Člověk postižený Alzheimerovou chorobou nedokáže mít ten správný náhled na danou situaci a ztrácí se sám v sobě, nerozumí tomu a nedokáže s tím nic udělat. Proto je z toho hluboce nešťastný. Dochází k odtržení kontaktu se svým okolím, postupně se přestává o sebe starat a dochází k zanedbávání základní hygieny a péče o své tělo, k narušení uspokojování svých potřeb týkajících se například jídla, pití, spánku, fyzických potřeb a podobně. Nemocný se stává závislým na pomoci druhých a není schopen se sám o sebe postarat a vést plnohodnotný život.

Příčiny Alzheimerovy nemoci

Příčiny Alzheimerovy choroby mohou být různé a v podstatě nebyly dosud přesně objasněny. Svou roli hraje také genetika. Existují též různé druhy této nemoci. Například familiární Alzheimerova nemoc je výhradně dědičná a objevuje se už před 60. rokem života, a to třeba už mezi 40. – 50. rokem. Je způsobena vrozenými mutacemi v genech. Není však tak častá jako sporadická Alzheimerova choroba, která se objevuje zhruba mezi 60ti – 70ti lety života.

Diagnóza Alzheimerovy nemoci

Alzheimerova nemoc má tři stádia – rané, střední a pozdní neboli konečné. V prvním stádiu ještě člověk zvládá život, ale již v této době je vhodné dojít k diagnóze a připravit se na postupnou progresi onemocnění. Diagnózu stanovuje neurolog společně s psychiatrem na základě mnoha testů a podrobného vyšetření včetně magnetické rezonance mozku.

Prevence Alzheimerovy nemoci

Prevence je nedostatečně prozkoumaná, protože neznáme přesné spouštěče tohoto onemocnění a nevíme, jak mu přecházet. Existují nějaké studie či domněnky, ale tato nemoc je stále v procesu zkoumání. Z hlediska předcházení nemoci může jít o stravu, pohyb, životní styl, eliminaci stresu, vyhnutí se užívání některých léků a podobně. Ale ani to nemusí nic zaručit. Alzheimerova choroba se také spojuje s poklesem hladin acetylcholinu u starších osob. V rámci prevence je také dobré nekouřit, užívat antioxidanty a věnovat se výživě mozku, tedy potravinám a doplňkům stravy na podporu funkce nervů a mozkové činnosti.

Léčba Alzheimerovy nemoci

Pacientům z Alzheimerovou nemocí bývají také podávány některé léky, které by měly zpomalit progresi onemocnění. Alzheimerova choroba je však nevyléčitelná a tato léčiva nemají až tak výrazné účinky. Většinou zbývá jen několik let, kdy může člověk ještě relativně normálně žít než dojde k úplnému rozpadu osobnosti, dalším rizikům infekce a jiných zdravotních potíží, k odkázání pacienta na invalidní vozík a ke smrti. Často bývá nemoc diagnostikovaná až později. Po diagnóze pacientovi zbývá relativně 6 – 10 let života. Bylo zjištěno, že méně než 3 % pacientů s Alzheimerovou chorobou žije déle než 14 let.

V současné době existují takové léky, které sice nezabrání úbytku mozkových buněk, ale pomáhají zvýšit množství acetylcholinu v mozku a tak zlepšují jeho funkce. Pacientům s Alzheimerovou nemocí se podávají inhibitory acetylcholinesterázy, které blokují činnost enzymu, jenž rozkládá potřebný acetylcholin. Léky mají smysl u mírné či střední fáze onemocnění a jsou plně hrazeny zdravotními pojišťovnami.

Reminiscenční terapie u Alzheimerovy nemoci

V souvislosti s prevencí či raným nástupem Alzheimerovy nemoci a stařecké demence se úspěšně využívá takzvaná reminiscenční terapie. Jde o terapii pomocí vzpomínek. Pro každého seniora je vhodné, aby si procvičoval svůj mozek a nedocházelo tak k jeho degeneraci. Cokoliv nepoužíváme, to časem zakrní a přestane fungovat. Je to stejné jako se svaly. Proto je potřeba se hýbat a chodit na procházky, ale také zaměstnávat hlavu, aby nám mozek nevypověděl službu.

U běžného seniora nad 65 let je vhodné číst, přemýšlet, luštit křížovky, hádanky a sudoku. Později také vzpomínat, zapisovat si vzpomínky a snažit se odpovídat na cílené otázky k procvičování paměti. “Co jsem měl předevčírem na oběd, jak se jmenuje dcera sestřenice z třetího kolena…”, ale také různé vědomostní hry a otázky z všeobecného přehledu typu “jaké je hlavní město Peru, vyjmenujte naše prezidenty, co znamená latinské slovo nihil….” apod.

Vzpomínková terapie se provádí individuálně nebo skupinově, a to vyškoleným terapeutem, který vede svého klienta tak, aby v něm probudil staré vzpomínky. Lze využít i kresby, hudby, vůně a zejména osobních předmětů, které tvoří takzvaný “kufřík vzpomínek”.

Jak se chovat k člověku s Alzheimerovou nemocí?

Kromě toho, že musíte takovému člověku zajistit neustálý dohled, kontrolu, bezpečí, pomoc a péči, je nutné, abyste přijali jeho náhled na realitu. Člověku, který se pohybuje ve své mysli ve zcela jiných dimenzích nesmíte nikdy brát jeho představy a rozrušovat jej tím, že mu budete tvrdit, že je zcela mimo a realita je úplně jiná. Tím mu ublížíte a riskujete i agresivní reakci. Ničemu to neprospěje. Nemocný člověk si nedokáže tyto věci uvědomit a neuděláte s tím nic. Je třeba nechat jej, aby sám vnímal vše, jak v danou chvíli cítí. Jsou i světlejší chvilky.

Pokud například nemocný volá člověka, který již dávno zemřel, řekněte mu, že přijde později. Nepokládejte otázky, ale oznamujte. K nemocnému člověku je potřeba přistupovat laskavě a s pochopením. Neopravovat ho v chybném náhledu na realitu a zbytečně jej nerozrušovat, naopak se jej snažit uklidnit.