Bára (35): Stále se vracím k muži, který mi ubližuje

Zamilovaná žena je chodící pohroma. Alespoň tak to někteří lidé tvrdí. Někdy je to pravda, jindy ne. Láska a vášeň v toxických vztazích však člověka více ničí, než aby ho činily šťastným. Své o tom ví Bára, která je v jednom takovém toxickém vztahu zacyklená. Neustále se totiž vrací k muži, kterého sice bezmezně miluje, ale který jí ubližuje.

Prý jsem jeho femme fatale a nemůže beze mě žít

Tolikrát jsem si říkala, že už nikdy se k Radimovi nevrátím. Tolikrát jsem ale svůj slib porušila. Stačilo jen, aby po čase zavolal a pozval mě někam na večeři. Aby mi po třech měsících odloučení jen tak do zprávy napsal, že mě miluje a nikdy na mě nezapomene. Že jsem jeho femme fatale, že beze mě nemůže žít, že mě potřebuje. Anebo jsme na sebe náhodou někde narazili, bylo to prostě jako z nějakého romantického filmu. Když jsme spolu nebyli, v noci se mi o něm zdávalo. Přišlo mi to jako úplná posedlost, byla jsem zbavena všech zábran, veškeré sebeúcty.

Moje sestra i kamarádky nad tím kroutily hlavou. Pořád mi říkaly, ať se k němu za žádnou cenu nevracím, že mi zase jen zbydou oči pro pláč. Ale já si nikdy nedala říct.

Starala jsem se o něj jako matka, kterou neměl

Radim je násilník a pije. Vyrostl v dětském domově a jeho rodina opravdu za moc nestála. Bohužel i přes jeho veškerou snahu být jiný a chopit se mnoha dobrých životních příležitostí, se v něm probouzejí traumata z dětství a geny jeho otce. Když jsme se poznali, díval se na mě jako hladový vlk lačnící po lásce a pohlazení. Nebyla to zabijácká šelma, která by chtěla lovit, sejmout a opustit. Toužil po smečce. Citově vydíral, plakal, ukazoval mi své slabosti a citová zranění, hodně pil. Probudily se ve mně mateřské instinkty a přijala jsem ho pod svá křídla jako chlapce, ne jako muže. Pečovala jsem o něj, foukala mu bolístky, léčila rány. Živila jsem ho, když se mu nedařilo.

Po pár týdnech známosti se ke mně nastěhoval, protože neměl kam jít. Žehlila jsem jeho drobné průšvihy, zaplatila jsem za něj veškerý dluh na sociálním a zdravotním pojištění. Často se litoval. Když se napil, byl agresivní. Třeba se porval v hospodě, anebo mě uhodil, pokud jsem se mu neklidila z cesty. Druhý den se omlouval, plakal a litoval se. Tak to šlo pořád dokola. Nikdy mi nevrátil žádné peníze, které jsem mu půjčila. Slíbil, že přestane s pitím, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Sliboval mi kde co, neustále mluvil a vždycky mě nějak ukecal svými sliby. Snili jsme spolu o krásné budoucnosti, která se ale nikdy nekonala.

Život mi protékal mezi prsty. A já chtěla dítě

Strávila jsem po jeho boku pět let. Mezitím dvakrát odešel, pokaždé k jiné ženě, tvrdil mi, že se zamiloval, ale já to vnímala tak, že si chtěl mermomocí něco dokazovat. Vždycky ale přilezl jak spráskaný pes a já ho vzala zpátky. Jednou když to hodně přehnal s alkoholem a strčil do mě až jsem spadla ze schodů, jsem odešla já. Naštěstí se mi nic nestalo, ale tehdy už se konečně ve mně probudila nějaká sebeúcta a pud sebezáchovy. To možná i proto, že jsem si nebyla jistá tím, zda nejsem náhodou těhotná. To se tehdy naštěstí, ale jinak pro mě bohužel, neprokázalo. Tolik jsem si přála dítě, ale věděla jsem, že s ním bych ty děti měla dvě a že by se Radim o nás nikdy nepostaral.

Některá období byla krásná. Vydržela třeba i půl roku v kuse. Smáli jsme se, dováděli jako děti, jezdili na výlety, plánovali budoucnost, zařizovali můj byt, malovali, kupovali si novou postel, Radim měl i práci. Pravdou ale je, že v žádném zaměstnání dlouho nevydržel, stále se litoval, nadával na svůj osud. Přitom uměl spoustu věcí, uměl i hezky zpíval a hrát na kytaru, psal mi básničky. Jeho snem bylo napsat román. Několikrát se o to pokoušel, ale nikdy to prostě nedopsal. Stačilo, aby se mu změnila nálada a už všechno, co napsal, mazal a přepisoval. Pak se většinou opil a lamentoval nad svým osudem.

Měla jsem toho dost. Chtěla jsem normální život, děti. Po pěti letech jsem mu sbalila kufry a odjela na týden ke kamarádce. Můj pobyt se musel protáhnout na celý měsíc, protože na Radima nešlo zapomenout a bála jsem se, že když se vrátím, on tam bude. Když jsem se po měsíci vrátila z druhého konce republiky, Radim tam nebyl. Nechal mi dojemný vzkaz na rozloučenou. Ale už po třech měsících se mi ozval, sešli jsme se a všechno začalo nanovo. Takhle se to děje asi osm let.

Nedařilo se mi najít normální vztah

Nejdéle jsme byli bez sebe necelý rok. Tehdy jsem měla na pár měsíců přítele. Jmenoval se Pavel. Ale pořád jsem nějak nemohla zakotvit. To, co jsem s ním měla, byl jen slabý odvar toho, co jsme měli spolu s Radimem. Pavel chtěl se mnou dokonce i dítě a já byla šťastná, chtěla zapomenout na minulost. Než jsme však mohli spolu začít žít a náš vztah prohloubit, rozešli jsme se. Kvůli Radimovi, který se znovu objevil v mém životě. A já mu opět padla do náruče. Právě kvůli Radimovi jsem několikrát byla na regresi, u kartářky, na psychoterapii. Nevím, co se to děje a proč. Každopádně ale vím, že už mu nechci obětovat svůj život.

Momentálně je pryč. A já chci normálně žít. Je mi pětatřicet. Chci mít dítě a rodinu. Mám nejvyšší čas, už teď je možná skoro pozdě. Nenechám už Radima, aby mi ničil život, už se k němu nechci vrátit. Jestli se ale znovu objeví v mém životě, sama nevím, co se stane…

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na požádání změněná.