Určitě jste se už někdy stěhovali a při balení jste nevycházeli z údivu, jaké poklady jste doma nalezli. Předměty, které jsou vám naprosto k ničemu, ale je vám líto je vyhodit. Třeba se ještě někdy budou hodit nebo k nim máte citový vztah! Všichni jsme tak trochu křečci, ale co když se hromadění věcí stane nezvladatelnou závislostí?
Lovci a sběrači
Jaký je rozdíl mezi sběratelem, bordelářem a člověkem, který trpí Diogenovým syndromem, jak se chorobné hromadění věcí nazývá? Psycholožka Zdeňka Sládečková odpovídá: „Obyčejné bordelářství vzniká na základě postupného odkládání používaných věcí a jejich neuklízení. Hromadič zanáší své obydlí a pozemky nepotřebnými věcmi a odpadky pod heslem, že by se to někdy mohlo hodit. Nikdy se však o nahromaděné věci nestará, jen se jimi obklopuje. Vše, včetně majitele, chátrá.”
Hromadič si neuvědomuje, co dělá, dokonce má pocit, že tím nikomu neškodí. Od sběratelů se liší také volbou předmětů. Hromadí to, co je pro sběratele a jiné lidi naprosto bezcenné nebo nesměnitelné, a jejich sbírky jsou typické svou neorganizovaností. Tito lidé žijí doslova zavaleni věcmi, které nikdy nepoužijí a přes které ani nevidí na podlahu.
Nemoc podle Diogena
Název této diagnózy vznikl v souvislosti s pomíjivostí spojenou s hmotnými statky, ke které se hlásil řecký učenec Diogenes. Ten údajně žil v odříkání v sudu na břehu moře, protože měl odpor k hromadění majetku. „Sběrači také uvažují o pomíjivosti toho, co je hmotné, proto to paradoxně hromadí a nejsou ochotni se těchto věcí zbavovat,“ vysvětluje psycholožka.
Psychiatrička Konzultačního a terapeutického institutu AKTIP v Praze Petra Dočkalová vypráví příběh jedné své pacientky, která na patologické hromadění doplatila. „Asi před 12 lety jsem ve svém předchozím působišti přijímala starší paní ve značně zuboženém stavu,“ říká. „Bylo to dokonce na podnět rodiny, za asistence policie a záchranné služby. Paní byla extrémně zanedbaná a místo vlasů měla něco, čemu jsme říkali ‚přírodní dredy‘ – hlavu si určitě několik let nemyla. Nehty měla prorostlé bačkorami a byla neskutečně vyhublá,“ vzpomíná Petra Dočkalová.
Ukřečkovaná k smrti
Později se zjistilo, že se jedná o osobu postiženou kromě demence právě „křečkováním“. Musely být povolány technické služby města, které od ní odvezly několik kontejnerů nahromaděných věcí, a bohužel měla i tři psy, kteří byli v tak špatném stavu, že je veterinář musel utratit. Nakonec zemřela. „Organismus sice stupeň její podvýživy přechodně ustál, ale z dlouhodobého hlediska byl stav ženy neudržitelný,“ uzavírá pravdivý příběh lékařka.
Co k takovému jednání vede? Spouštěčem velmi často bývá osamělost, úzkost, stárnutí nebo pocit ohrožení. Věci jsou jim náhradou za nedostatečný pocit bezpečí a lásky. Jejich chátrání postihuje tělesnou i duševní schránku, nestarají se o hygienu, vzhled ani o své obydlí. Tito lidé potřebují odbornou pomoc, protože sami se z této bezvýchodné situace dostat nedokážou.
Pokud máte v okolí člověka, který by mohl trpět podobnou chorobou, pomůžete mu nejen psychickou podporou, ale především vyhledáním schopného terapeuta. Sbírka motýlů nebo známek se ovšem do této diagnózy nepočítá.
