Dožínky jsou krásnou tradicí, která oslavuje úrodu. Proč je dnes znovu slavit?

Konec léta byl v časech našich praprababiček oslavou takzvaných dožínek, které se slavily ve slovanských kulturách velmi často. Na dlouhou dobu pak upadly v zapomnění, protože současná civilizace přinesla zcela jiný život. Ale možná je to škoda, tak proč tradice našich předků neobnovit? Proč a kdy se vlastně slavily dožínky a jak tato tradiční oslava probíhala?

Co jsou dožínky a proč se konaly

Pro naše předky byly důležité žně, které představovaly základ obživy, ale i neskutečnou dřinu. Někdy nebyla dobrá úroda, jindy zase ano. Jakmile bylo všechno obilí z pole sklizeno a uloženo, bylo zapotřebí uzavřít a pořádně oslavit sklizeň daného roku, aby pak po zimě mohlo všechno začít nanovo. Oslava spojená se sklizní na konci léta se nazývala dožínky a byla spojená nejen s odměnou a poděkováním za tvrdou práci a dobrou úrodu, ale i radovánkami, tancem, hudbou, jídlem a pitím i přáním, aby příští rok úroda zase nezklamala.

Slavnost začínala odvezením posledního snopu z pole a obvykle to byl sám hospodář, kdo dožínky pořádal, platil a hostil čeládku, která pro něj pracovala. Dožínky mají už předkřesťanské kořeny, je to svátek spojovaný s pohanstvím a dobami, kdy se také různě věštilo a předpovídalo, jaká asi bude úroda příští rok nebo se konaly i obětiny jako poděkování a prosba či modlitba za dobrou úrodu na příští rok.

U nás se tradičně oslavoval konec úmorné práce na poli a to, že je obilí konečně sklizeno pod střechou a že lidé mají do příští sklizně zajištěno živobytí, což je opravdu nemalý důvod k oslavě. V dávných dobách byly tyto oslavy, podobně jako například vinobraní či sklizeň chmele, spojovány i s opilstvím, kdy se to nejednou trochu zvrhlo.

Kdy a kde se konají dožínky

Dožínky bývaly záležitostí jednoho statku či rodiny nebo usedlosti, případně i celého panství nebo později obce. Od 19. století se slavily obecní dožínky spojené s lidovou zábavou, ochotnickým divadlem a podobně. Bohužel s příchodem zemědělských družstev a kombajnů se dožínky přestaly slavit úplně. Oslava dožínek obvykle probíhala koncem srpna nebo začátkem září, oficiální datum dožínek se ustanovilo na 28. srpna. Obdobou našich dožínek je keltský svátek Lughnasad, který se slaví 1. srpna v anglosaských zemích. Patronem tohoto svátku je irský bůh Lugh.

Jak probíhaly dožínky?

Oslava dožínek začala už cestou z pole poslední den, kdy se na poli nechalo jen tolik snopů obilí, kolik se vešlo na žebřiňák. Lidé se z pracovního převlékli do svátečních krojů, které se lišily drobnými detaily označujícími mnohé zásadní informace, například to, zda je dívka svobodná, anebo jde již o vdanou ženu či o svobodnou matku. Každý kraj měl zcela jiný kroj, kroje bohatě vyšívané hedvábím nebo i zlatem nosily zámožné rodiny. Už cesta z pole ve slavnostním průvodu se nesla v duchu oslav a písní, zdobilo se také nářadí, které lidé používali na poli, například vůz žebřiňák se ovazoval barevnými pentlemi a věnečky z květin, stejně tak i srpy, kosy, cepy a podobně.

Když došel slavnostní průvod ke statku, vybrané děvče a mládenec nesoucí dožínkový věnec nebo poslední snop zavolali hospodáře a s průpovídkou mu věnec slavnostně předali. Hospodář pak pozval všechny ke stolu a bohatě je pohostil, vyhrávala muzika, jedlo se, pilo a tančilo. Byly napečené dožínkové koláče, maso a také dožínkový chléb, který se pekl a krájel za doprovodu konkrétního rituálu. Zvyklosti se však v jednotlivých krajích lišily.

8 nejznámějších keltských svátků. Které z nich dodnes slavíme?

K čemu sloužil poslední snop

Svůj význam měl poslední snop. Tomu se říkalo baba či dědek, žebrák, nevěsta či stará, a byl často i oblečen do lidských šatů a ozdoben květinami a pentlemi. Jakmile se odvezl či odnesl tento poslední snop, mohlo se začít pořádně slavit. Poslední snop se často mlátil jako úplně poslední nebo se nechával na ozdobu, měl své čestné místo ve stodole a při oslavách dožínek se s ním také tančilo.

Magický dožínkový věnec a jeho význam

K dožínkám patřily i dožínkové věnce, ty měly údajně svou magickou moc. Jednalo se o klasy obilí spletené do věnce a hezky ozdobeny stužkami či květinami. Věnce se začínaly plést už týden před dožínkami, obsahovaly všechny druhy pěstovaného obilí a vplétaly se do něj luční květiny, například vlčí máky, modré chrpy, kopretiny, ale už i zrající jeřabiny nebo makovice, někdy i upečené preclíky nebo slaměné ozdoby. Základem bylo dožínkové slunce, které tvořilo střed věnce, od kterého se pak pletl celý věnec.

Dožínkový věnec byl magickým symbolem hojnosti, slunce, plodnosti, radosti a bohaté úrody. Věřilo se, že je zárukou bohaté úrody na příští rok, proto se v domě uchovával a opatroval jako oko v hlavě. I v zimě na Vánoce se z jeho klasů přidávala mouka do vánočního pečiva a zrna z něj se také používala jako osivo pro jarní setí příštího roku nebo se dávala i slepicím, aby dobře nesly. Čím větší věnec byl, tím větší měla být příští rok úroda.

Proč slavit dožínky dnes

Zatímco dnes si můžeme koupit jídlo po celý rok, pokud ovšem máme za co, naši předkové se o obživu v zimě museli předem postarat a tvrdě pracovali na polích bez moderní technologie jakou máme dnes. Dožínky proto představovaly vrchol a největší událost celého roku, protože starost o obživu tehdy nebyla tak snadná jako dnes, kdy si můžeme sehnat cokoliv, na co máme chuť. Ale na tyto krásné tradice by se nemělo zapomínat, žádný chleba totiž není zadarmo a bez přičinění. Je hezké tyto slavnosti obnovit a děje se tak dnes na mnohých místech, kde lidé uctívají pohanské a slovanské tradice.

Zdroje: living.iprima.cz, wikipedie, cestatelevize.cz