„A kdyby skočili z okna, taky skočíš?“ Hlášky našich maminek jsou prostě nesmrtelné a klidně by mohly vyjít v knižní podobě. Tak moc jich totiž existuje. Zatímco některé dávaly smysl, jiné byly spíše úsměvné a nelogické. Přesto se k nim jednou za život uchýlí každá matka. Poznáváte se v nich?
Jako malí jsme nad hláškami našich maminek kouleli očima. Některé zněly legračně, jiné nás naopak děsily i ve snech. Čím jsme byli starší, tím častěji jsme říkali, že nebudeme jako ony. Jenže pak přijde ten památný moment, malé vytočení naším vlastním potomkem a najednou je to tam. Sypeme jednu maminkovskou hlášku za druhou a naše vlastní děti na nás koulí očima stejně, jako kdysi my.
Vybrali jsme pro vás 10 nezapomenutelných hlášek, které naše maminky používaly nejčastěji (a možná ji dnes použijete i vy).
A kdyby skočili z okna, taky skočíš?
Líčit se už ve třinácti, nalakovat si nehty, nechat si propíchnout nos, obarvit si vlasy… Naše marné pokusy vydobýt si stejná práva jako měli naši vrstevníci krachovala na této větě. Zatímco ostatní mohli, my prostě nemohli. A vůbec jsme nerozuměli tomu, proč naše máma všechno tak dramatizuje a přirovnává k pokusům o sebevraždu. Vždyť jsme jen chtěli použít řasenku nebo nosit džíny s dírami.
U jídla se nemluví!
Tohle pravidlo platilo spíše pro děti než dospělé. Když jsme se maminky zeptali, proč se u jídla nemluví, sršely jí z očí blesky. Časem jsme pochopili, že je to slušná provokace a uměli ji použít ve správný moment. Také tuhle větu používáte hlavně tehdy, když vám dítě pokládá nevhodné nebo záludné otázky u stolu?
Zeptej se táty
Rodiče si nás někdy přehazovali jako horký brambor. Bylo to velmi unavující, takže jsme to po pár otočkách tam a sem vzdali. Pokud jsme ale měli štěstí a narodili jsme se do rodiny s liberálním otcem, v některých případech jsme měli úspěch.
Odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální
Věta, která ukončila většinu hádek, ale zároveň nám nasadila brouka do hlavy. Nicméně rodiče po nás nechtěli žádné velké zázraky. Maminka tím myslela, ať se u sebe v pokoji vyvztekáme a vrátíme se, až přestaneme dělat scény. Občas jsme se vrátili až druhý den na snídani, jindy jsme byli zpět za dvacet minut. Záleželo na našem věku a také na tom, jak moc ukřivděně jsme se cítili.
Já bych toho chtěla
Mohli jsme chtít cokoli od oblečení po povolení jít na rande s třídním hezounem. Marně. Jakmile jsme nahlas vyslovili svá přání, máma to celé otočila na sebe. Jen tu větu nikdy nedokončila a my se vlastně nikdy nedozvěděli, co skutečně chce.
Jen přes mou mrtvolu
Jakmile maminka začala nasazovat vlastní život, aby dosáhla svého, bylo jasné, že máme smůlu. Prostě tričko s odhaleným pupíkem si budeme moct nosit až ve třiceti a randit až ve čtyřiceti.
Máš doma černocha?
Význam této otázky jsme možná nechápali hned od prvního dne, ale jakmile nám ji maminka položila, následoval jeden z těchto scénářů:
- Maminka si zoufale odfrkla, tiše zaklela a poté ty dveře konečně zavřela.
- Maminka se ještě dvakrát zeptala a nervózně u toho podupávala nohou, což znamenalo naši aktivní účast na zavírání dveří.
Na tohle máš, mladá dámo, ještě dost času
Naše pokusy dospět o chlup dříve selhávaly den co den. Podle rodičů jsme byli ještě moc mladí na to, abychom mohli být venku po setmění, ale paradoxně jsme byli dostatečně dospělí na to, abychom mohli hlídat mladší sourozence. Smysl to moc nedávalo, ale nějak jsme to přežili – my i sourozenci.
Protože jsem to řekla
„A proč?“ Tuhle otázku jsme pokládali prakticky ze zvyku. Bylo nám jasné, co bude následovat. Jakmile maminka něco řekla, prostě to platilo. Nám taková odpověď sice nikdy nestačila, ale vzdorovat nemělo smysl. Zkrátka maminčiny slovní zbraně byly silnější než my.
Dokud bydlíš pod mou střechou…
„Tak s ním ven nepůjdeš!“, „Budeš mě poslouchat.“ , „Řídit se mými pravidly.“ nebo „Nebudeš mluvit sprostě!“ Zkrátka cokoli, co se mamince nelíbilo, nesmělo se odehrávat pod její střechou. Alespoň, pokud byla zrovna doma.
Na které hlášky vašich maminek vzpomínáte s úsměvem vy?
