Hřib dubový, nebo prostě jen „dubák“, to je naprostá klasika z českých lesů a hájů. Jeho názvu navzdory jej můžete nalézt nejen pod duby, ale třeba i pod habrem. Často se mu říká i pravák, neboť spadá do poměrně úzké skupiny „pravých hřibů“, jež se vyznačují výtečnou vůní a chutí. Ale pozor, houbař-začátečník si jej snadno splete s hořkým dvojníkem.
Hřib dubový – popis
Tento pravý hřib vypadá přesně tak, jak si ideální hříbek představí i každé malé dítě – krásně hnědý klobouk a světlá kyjovitá noha. Podívejme se teď na něj pozorněji. Klobouk hřibu dubového bývá v mládí hezky polokulovitý, při dozrávání však dostává polštářovitý tvar a často trpí na defekty, během sucha může i celý popraskat. Barva klobouku zahrnuje celé spektrum hnědé barvy, od velmi světlé až po krásnou koženě hnědou. Póry (resp. rourky) na spodní straně klobouku mívají krémovou až olivově hnědou barvu.
Kyjovitý třeň („noha“ houby) bývá i na poměry hřibů skutečně robustní a široký, často tvoří víc hmoty než klobouk. Barva třeně je opět nahnědlá, zpravidla však oproti klobouku světlejší. Charakteristická je pro hřib dubový síťka buď na celé ploše třeně, nebo alespoň jeho v horní polovině. Po uříznutí se vám odhalí bílá voňavá dužina, která nemodrá. Při ochutnání špičkou jazyka má příjemnou houbovou chuť.
Jedlý hřib koloděj poznáte podle červené síťky na nožce
Hřib dubový a jeho výskyt
Hřib dubový roste takřka po celé Evropě, od teplejších částí Skandinávie až po teplé Španělsko. I u nás v Česku jej naleznete především v teplejších nížinách v listnatých a smíšených lesích, ale třeba i na hřbitovech, parcích či na hrázích rybníků. Tam všude jej lze nalézt pod dubem, respektive pod těmi druhy dubů, které u nás rostou přirozeně (zejména dub letní a dub zimní) a nejsou zde uměle vysazovány. Poměrně častý je také výskyt pod habry, vzácněji také pod buky, kaštany, lípami či jinými listnatými stromy. Na plodnice lze narazit v období od května do října, při příznivém počasí ještě i v listopadu.
Zajímavostí je, že pod habrem má hřib dubový značně světlejší klobouk. Hřib habrový byl kdysi dokonce považován za samostatný druh, nyní se však považuje za pouhou varietu dubáče.
Ideální hřib na sušení i do spousty houbových receptů
Sušení hřibu dubového jen podtrhne jeho nádhernou hřibovou vůni. Nakrájené hřiby lze sušit na topení, v troubě, navléknuté na režné niti po vzoru babiček i v moderních sušičkách, které ušetří spoustu práce. Nejen na Vánoce je pak můžete využít třeba do tradičního houbového kuby, nebo třeba na ozvláštnění krémových polévek. Skvělý je však dubák také začerstva, třeba i jen tak do obyčejné houbové smaženice. Díky masitému a pevnému klobouku se také skvěle hodí na řízky.
Hřib kovář neboli modrák. Hodí se vůbec k jídlu?
Možná záměna hřibu dubového
Hřib smrkový a jiné praváky
Takřka jako identický se může jevit především oblíbený hřib smrkový. Má podobné zbarvení, tvar i síťku na třeni. Jeho nejoblíbenějším stanovištěm jsou samozřejmě smrkové lesy, kde hřib dubový prakticky nenajdete, často ale rád zavítá právě i pod duby či jiné listnáče. Z kulinářského hlediska však na záměně nezáleží, oba druhy chutnají skvěle. Podobný je i jedlý hřib borový, který kromě borovic také občas zavítá i pod duby. Jeho klobouk bývá až červenohnědý, a především pak značně hrbolatý až bradavičnatý.
Pozor na hořký hřib žlučník
Sice se z něj neotrávíte, dokáže však znehodnotit celou pánev smaženice. Hřib žlučník, hřib žlučový, žlučák nebo také hořčák – už z názvů a přezdívek této nejedlé houby je jasné, s čím máte tu čest. Značná podoba s naším hřibem dubovým zde je. Opět jde o hnědý polštářovitý klobouk na tlustém kyjovitém třeni i se síťkou. Dužina po rozříznutí zůstává bílá a ani zde nedochází k modrání. Rozdíl spočívá především v barvě pórů a rourek, které jsou u žlučáka narůžovělé, nikoli krémové či hnědo-olivové. Pokud si přece jen nebudete jistí, opatrným olíznutím špičkou jazyka ihned zjistíte, zda vás hřib žlučník odradí výrazně hořkou pachutí.
Zdroje: myko.cz, houbareni.cz, naturatlas.cz, nahoubach.cz, wikipedia.org
