„Když Simone de Beauvoir prohlásila, že ženou se člověk nerodí, ale stává, netušila ani z poloviny, jakou má pravdu,“ píše ve své knize Jak být ženou britská sloupkařka Caitlin Moran. Být (správnou) ženou je mnohdy velmi obtížné i pro nás ženy samotné, o kolik obtížnější to potom ale mají ti, kteří chtějí být ženami a přitom se narodili jako muži?
Transsexualita je v rámci medicínského diskurzu definovaná jako rozlada mezi psychickou identitou, tedy tím, kým se jedinec cítí být, a jeho biologickým tělem. Řešení, které se v takovýchto případech uplatňuje, je potom doslova během na dlouhou trať. Ten začíná diagnostikou, pokračuje přes pravidelné konzultace s odborníky ústící v hormonální terapii a končí sérií chirurgických zákroků.
„Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů,“ má ve všem „jasno“ Občanský zákoník, který vstoupil v platnost k 1. 1. 2014 a který se zároveň odkazuje i na další právní normy. Mimo jiné např. na zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, definující nejen transsexuální pacienty, ale i základní podmínky nutné pro realizaci změny pohlaví, a to ať už MtF (tedy male-to-female, z muže na ženu), tak i FtM (female-to-male, z ženy na muže). Jsou jimi především schopnost být prokazatelně schopen/schopna žít jako osoba opačného pohlaví a také fakt, že daná osoba není sezdaná ani zaregistrovaná.
Prostor pro všechny trans-identity, tedy nejen pro transsexualitu, potom utváří kategorie trangenderu, do níž můžeme zařadit v podstatě veškeré variace genderového sebevyjádření –androgynií počínaje, drag (chcete-li travesti) performancí konče. Právě travesti show spočívající v parodických vystoupeních mužů převlečených za ženy (obvykle známé zpěvačky či herečky), by potom bylo možné považovat za určitou platformu pro šíření povědomí o rozmanitosti lidské identity.
Už sám fakt, že troška make-upu, paruka, patřičný kostým a pár správných pohybů a gest dokáže během pár minut utvořit dokonalou iluzi ženství, by měl vést k zamyšlení, zda skutečně existuje něco jako „správná žena“ a „správný muž“. Hranice mezi ženstvím a mužstvím je přitom tak tenká, že ji dokáže zbourat i minutová performance.
Především obecná posedlost společnosti nálepkami a snahou vše kategorizovat je potom fatální především pro ty, kteří se zařadit nedokážou. V ideálním případě bychom mohli vzít za svůj výrok z poslední knihy Johna Irvinga V jedné osobě: „Nedávejte mi žádnou nálepku – nezařazujte mě do nějaké kategorie dřív, než mě poznáte.“ Potom bychom však už nepotřebovali „být ženami“ či „muži“, stačilo by jednoduše být sami/y sebou.
