PhDr. Jitka Douchová, specialistka na partnerské vztahy, si tentokrát vzala na paškál naše dětství. Věděli jste, že všechno to, co jste doma prožívali se svými rodiči velmi silně ovlivnilo nejen volbu vašeho životního partnera, ale také váš model chování ve vztazích a v zásadě štěstí celého vašeho manželství? Padnou zde otázky, zda si vybíráme partnera podle svého otce, jak fungují ve vztahu ženy, jež otec neustále kritizoval, jak zvládne dominantní muž život s emancipovanou kariéristkou nebo jak se chová ve vztahu člověk, v jehož rodině se problémy zametaly pod koberec. Nebude ani chybět vliv výchovy a života v původní rodině na náš sexuální život.
Proč dětství tolik ovlivňuje naše budoucí vztahy s druhými lidmi?
Dětství a rodina, v níž vyrůstáme, velmi významně ovlivňuje právě náš vlastní partnerský a milostný život v budoucnu. Je to první vztahové prostředí, které poznáváme, jehož jsme součástí. Otec a matka nejsou jen naši rodiče, jsou partneři a jejich vztah výrazně ovlivňuje nás jako děti, formuje nás v dětské současnosti, a i potom v budoucnosti.
Jak poznat manipulátora? Někdy to zjistíme až po letech vztahu, říká psycholožka
Takže z tohoto faktu vycházíte i při svých terapiích s klienty, kteří mají problémy v partnerských vztazích?
Při zahájení párové terapie začínám vždy se svými klienty rodinnou anamnézou, která je tak moc formotvorná. Zajímá mne, koho svýma dětskýma očima klient vnímal spíše jako hlavu rodiny (nejde o objektivní vyhodnocení, ale pocit, prožitek, právě z dětství), v jaké atmosféře, (co se týče partnerského vztahu rodičů) vyrůstal, co nasával v dětství. Mohl to být vztah idylický a harmonicky vyvážený, v němž se každý člen rodiny cítil bezpečně a hřejivě, mohl být “normální” s pohodou i řešením běžných konfliktů, které však ve výsledné podobě nenarušovaly dlouhodobě domácí a rodinnou atmosféru. Mohl to být ale také vztah konfliktní s převahou dusného napětí, nevyváženosti, skryté i otevřené agrese, v němž se velmi těžko dýchalo.
Samozřejmě se každý vztah vyvíjí, v se čase může proměňovat z plusu do neutrálu nebo do mínusu, či naopak, ale mě zajímají vždy především roky od dětství do začátku dospívání. Je to období, které nás utváří, formuje.
Co je tedy podle vás nejdůležitější pro budoucí harmonické vztahy?
Vyrůstá-li dítě v idylické a harmonické atmosféře domova, má velmi dobré předpoklady pro možnost vzniku přirozené sebedůvěry a víry v hezký partnerský vztah, který je pro život oázou a bezpečným přístavem. Takový vztah poskytuje oporu a vzájemnost. Lidé z této rodiny disponují uvolněností, pozitivní energií, vstřícností a empatií. Obvykle se samozřejmostí umí vytvářet totéž, co zažili doma, i ve svém vlastním vztahu. Podvědomě, nebo i vědomě, si hledají v rámci své partnerské volby podobný typ osobnosti. Mluvím – li o harmonickém zázemí, nemám tím na mysli skleníkové bezproblémové prostředí, to vůbec ne, ale prostředí, kde se uměly problémy a nesoulad řešit, kde vládla dobrá konstruktivní komunikace mezi rodiči jakožto partnery, i mezi rodiči a dětmi.
Fáze zamilovanosti ve vztahu a jak poznat přechozený vztah? Odpovídá psycholožka
Ano, rodiče jsou pro děti velkým vzorem v dobrém i ve zlém. Mnohdy si to vůbec při výchově svých dětí neuvědomujeme…
Naše dětství, naši rodiče, naše výchova, to je vzor, jakýsi vtisk, který si neseme v sobě dál a potřebujeme to opakovat. U těchto lidí je velkou devizou do jejich partnerství právě dobrá komunikace, rovnocennost, respekt k partnerovi, umění projevit lásku. Láskyplné prostředí rodičů je dalším faktorem pro možnost otevřenosti v citech ve vlastním soukromém životě.
Jestliže je láska a něha, i erotično, cítit mezi rodiči, absorbujeme to jako samozřejmou potřebu a umíme to přirozeným způsobem rozdávat dál kolem sebe. Vzájemná dotykovost je živou vodou pro vztah v každé jeho fázi. Tam, kde to dítě nezažívá, má často problém vztahovat se láskyplně v dospělosti ke svému partnerovi mimo manželskou ložnici. Ne každý se v rodině naučí přirozeně říkat „miluji tě“, milovaného člověka obejmout, políbit, pohladit, přimknout se k němu před druhými, před svými dětmi. Je hodně lidí, kteří vyrůstali až v asexuální, či prudérní atmosféře doma a na jejich vlastním vztahu se to pak velmi podepisuje, musí se to složitě učit.
Takže jak potom vypadá sexualita lidí, kteří třeba vyrůstali v prudérní rodině, kde se o sexu nemluvilo a bylo to tabu, něco špatného a nečistého?
Velký vliv má celková atmosféra ohledně intimity a láskyplných projevů rodičů. Pokud je tedy otevřená, mezi rodiči je láska patrná, nechybějí doteky a sexualita není tabuizované téma, je zde předpoklad pro harmonický rozvoj sexuality i u jejich dětí. Největší problém je prudérnost a tváření se, že sex neexistuje, nebo že se jedná dokonce o něco nečistého, špinavého a špatného. Důležitý je i postoj rodičů k dětské onanii, která je samozřejmou součástí projevů dítěte odmalička. Pokud je onanie označována jako něco odporného, ubližujícího, dítě je vedeno k pocitům viny, zakládá se již na začátku k problémům v postoji k sexu.
Jak zachránit vztah a nakolik mohou být partneři odlišní? Zeptali jsme se psycholožky
Co všechno nás konkrétně může z dětství ještě ovlivnit a co si pak přenášíme dál do našich vztahů?
Kdybych to měla zestručnit, ovlivňují nás různé vzorce partnerského fungování našich rodičů. K těm důležitým patří již zmíněné umění otevřené komunikace, sexualita a dotykovost, uvolněnost a spontaneita, otevřenost projevů lásky, něha a neskrývaná vzájemnost, rozdělení rolí a kompetencí v rodině (kdo je doma spíš vůdčí autoritou a rozhoduje o důležitých věcech týkající se celé rodiny). Dále je to rozdělení genderových rolí, ať už co se týče ženských a mužských prací, nebo rozhodování o výchově a vzdělání dětí. Ale i model finančního hospodaření rodičů a sdílení společného volného času nás může ovlivnit.
Setkáváte se často s tím, že někdo tvrdí: “Nechci být jako moje matka,” atp. a nakonec stejně žije tento stejný vzorec a přesně tak se chová?
Pokud se třeba jedná o konfliktní partnerský vztah rodičů, je to vzorec, který se snaží každé dítě v dospělosti negovat a hledá opačné cesty ve vztahu. Má to ale těžší, protože nemá pozitivní identifikační vzor.
Psychologická projekce. Proč a jak přenášíme svoje pocity na druhé?
V jakých vztahových modelech, ovlivněných původní rodinou, to podle vás nikdy nemůže fungovat?
Tak například muž vyrůstající v patriarchálním modelu, může jen těžko fungovat s vůdčí dominantní ženou, která vyrostla v modelu matriarchálním. Ne vždy se podaří selektovat tyto rozdílnosti na začátku vztahu a včas se rozejít, protože kompatibilita zde může být opravdu jen těžko reálná. Jestliže otec muže odmítal jakkoliv pomoct v domácnosti, nedotkl se plotny a vaření, a od matky očekával hlavně naplnění její role hospodyně a tvůrkyně teplého domácího krbu a má emancipovanou partnerku s vlastními profesními ambicemi, která vnímá jako samozřejmost rozdělení prací v domácnosti, pak je výsledkem nespokojenost a frustrace na obou stranách.
Další příklad třeba – tam, kde se v rodině zametaly problémy pod koberec a o všem se mlčelo, se těžko mohl člověk, takto vyrůstající, naučit řešit problémy. Spíše pak opakuje vzorec z rodiny, dělá pasivního mrtvého brouka, hraje hru „jakoby nic“ a neřešené problémy se jen kumulují, na sebe nabalují a bobtnají až do zákonité krize.
Partnerská terapie však pomáhá rozdílnosti mezi partnery najít, vysvětlit, pojmenovat je a začít postupně narovnávat, je to rozhodně účinný prostředek k tomu, jak se nerozejít, ale naopak se naučit rozumět potřebám druhého a žít spolu v lásce a porozumění.
Říká se také, že si lidé vybírají partnera či partnerku podle svého rodiče opačného pohlaví…
Dětství nás neovlivňuje v partnerském a milostném životě jen díky vzorcům, které jsme postupně v dětství doma přejímali. Ovlivňuje nás i osobnost rodiče druhého pohlaví. Ve vztahu otec a dcera je otec první muž v životě ženy, je tedy pro ni velkým vtiskem při hledání muže pro život. Pokud funguje otec jako vzor, je milující, rozvíjí její schopnosti a talent, podporuje ji a oceňuje, hledá žena nejčastěji do svého vlastního soukromého života otcovu obdobu.
Leckdy se stává i to, že partner bývá ve stínu svého dokonalého tchána mužem č. 2, a nebývá to až tak vzácné. V takovém případě to má těžké jak žena, tak její muž, který nakonec častěji vyklízí pole a z manželství odchází, aby nalezl ženu, která jej ocení, pro niž bude originální jedinečná bytost, jež nebude s nikým srovnávána. Mám několik podobných párů v terapii, kdy žena všechny důležité životní kroky konzultuje se svým otcem, ne s manželem, se svými úvahami a problémy se svěřuje ne manželovi, ne matce, ne kamarádkám, ale otci! Otec je na komplexním piedestalu.
Láska za časů korony. Psycholožka o koronaviru a partnerských vztazích
Tam, kde žena zažila v dětství naopak otce kritizujícího, vyžadujícího perfekcionalismus, maximální výkony, nic mu nebylo od dcery dost dobré, je žena často předurčena k roli submisivní, nesebevědomé partnerky, někdy i k oběti domácího násilí. Nezažila totiž otcovskou lásku, má v sobě zažito přesvědčení, že si nezaslouží být milována. Proto se podbízí, slouží, nechává se zneužívat. Zrovna tak ale může být pak v partnerském vztahu dominantní, vzpurná, odmítající požadavky na sebe od muže, aniž by vyhodnotila oprávněnost a adekvátnost svého chování. Naučila se žít od dětství vůči otci, a potažmo vůči mužům, v opozici, a také se naučila nepodléhat emocím, neplakat – byla donucena k potlačování svých emocí, aby se před otcem neponížila.
A co žena, která svého otce nepoznala?
Bohužel ten otec má vliv vždy. I neexistující otec. Pokud otce žena nepoznala, nebo o ni neměl zájem, celý život v muži hledá otce, jakého si vysnila.
A jak se je to ve vztahu matka a syn?
Pokud je matka milující a rozvíjející, podporující svého syna přirozenou cestou, je to pro něj velká pomoc pro možnost rozvoje v harmonickou osobnost. Problém nastává tehdy, kdy matka z jakéhokoliv důvodu nedokáže včas odstřihnout sobě ani synovi pupeční šňůru, neumožní mu dospělou separaci a možnost samostatného rozvoje. Ze syna si vytvoří náhradního partnera, je na něj citově upnutá, nedokáže bez něj žít.
Taková matka rivalizuje s jakoukoliv ženou, která se ocitne v jeho hledáčku zájmu a vytvoří z partnerského páru syna a přítelkyně trojúhelník. Takovéto matky jsou vnitřně rozbité, citově deprivované, disharmonické, používají pro udržení svého syna manipulativní zbraně monstrózního rozměru – citové vydírání do pocitů viny.
Ani takovýto vztah nemůže v dlouhodobém časovém horizontu obstát a rozpadajících se partnerských vztahů z tohoto důvodu mám v péči víc, než dost.
PhDr. Jitka Douchová (*1959)
- rodinný a manželský poradce od roku 1982
- lektor mnoha kurzů – psychoterapeutických, sebezkušenostních i komunikačních, kurzů věnujících se oblasti osobnostního vývoje,
- kurzů se zaměřením na rozvíjení a kultivaci partnerských vztahů
- jako psycholog dlouhodobě spolupracuje s médii (TV, rozhlas, tištěné i online magazíny)
- více než 16 let vede vlastní psychologickou poradnu na specializovanou na partnerské vztahy na www.idnes.cz
- www.jitkadouchova.cz
