Jsou hádky kořením vztahu, nebo jeho zkázou? Jak kdy, jak u koho… Když lidé řeknou, že se s partnerem nikdy nepohádali,vždycky zbystřím. Leckdy se pak ukáže, že mají jen posunutý práh toho, co je pro ně už hádkou, někdy jde o vyjímečně klidnou a smířlivou dvojici, často však jde o pár, kde pod zdánlivým klidem bublají skryté, ale velmi silné emoce – možná právě proto, že nemohou ven. Místo hádky pak ale často řešíme „bouřlivé“ mlčení.
Pokud se ve vztahu někdy pohádáte a je to obdoba prudké letní bouřky, po níž za chvíli zase vyjde sluníčko, emoce vypění, ale pak nastane oboustranné zklidnění a udobřování, není co řešit, naopak je vidět, že dokážete dobře zvládnout návrat do pohody.
Pokud jde o stravující hádky, které se do sebe zacyklí a nedopřejí vám oddechu, pak je to samozřejmě problém, protože kazí vztah – pohodu, důvěru, intimitu. Takové přicházejí nejen před rozchodem, ale také u dvojic, které spolu zůstat chtějí, ale nedokážou zvládnout život v páru i s tím, co může být nepříjemné, totiž zákonitý vývoj, kdy se od všeobjímajícího společného „my“ zase ke slovu dostávají rozdílnosti – a že jich ani u stabilních dvojic nebývá málo!
Někdy může být zajímavé podívat se na hádající se pár očima někoho jiného – můžeme pak vidět dvojici, kde oba chtějí mít ve všem to poslední slovo, můžeme také vidět, jak do sebe zapadají „útočnost“ jednoho a „obranářství“ druhého nebo také pár, kde jeden či oba jsou choleričtí a podle toho pak jejich komunikace vypadá, když se nechají ovládnout svými vzbouřenými emocemi.
Pokud jsou lidé schopni náhledu na své vlastní jednání („no ano, vždyť já ho přece umím vytočit, já vím, co mám říct, aby ho to zasáhlo – a udělala jsem to“), pak je cesta k řešení otevřená, stejně jako může pomoci poznání, že to, co vypadá na první pohled jako boj o moc, může být ve skutečnosti v daném páru snahou zařídit pro druhého to nejlepší (často ovšem bez domluvy s ním, protože „je to přece jasné, že to tak má být, když mě to tak vyhovuje“).
Zkrátka, pokud si uvědomíme, že při hádce často nejde o tu konkrétní věc, o niž se hádáme, ale nejdůležitější roli hrají emoce (bráním něco, co mi je drahé, prosazuji to pro mne správné apod.) pak je šance zkusit s tím něco udělat, například najít způsob, jak jinak s tím společně nakládat, protože tomu budeme i jinak rozumět (od porozumění „jak může chtít rozhodovat za mně?!?“ se posunu např. k „chce mi ulehčit tím, že rozhodnutí vezme na sebe“). V první variantě se potká „oprávněná obrana“se stejně „oprávněným“ prosazováním správného řešení, při změně porozumění na obou stranách dojde i ke společnému vyjasnění, kdo co potřebuje a jak se k tomu dostat.
Jak vztah zlepšit?
Pokud se má něco ve vztahu změnit – a neplatí to jen pro hádky, je vždycky dobré začít od sebe, varovným signálem pro kohokoli, kdo chce být tomu nápomocen, jsou prohlášení typu „až se změni on/ona, tak já se taky změním, ale on/ona musí udělat ten první krok“. Pokud se partneři neshodli, že chtějí na změně pracovat společně, pak může zkoušet i jen jeden z nich činit změny alespoň u sebe (v případě hádek například pracovat na tom, jak zůstat klidnější nebo jak jinak dávat najevo, že mu něco vadí apod.) s nadějí, že i drobné změny mají tendenci se na sebe nabalovat a přinášet do vztahu zmítaného hádkami úlevu a lepší atmosféru.
Když se vrátím k úvodní otázce, pak bude hodně záležet na tom, jaký význam jsou partneři zvyklí hádkám připisovat. To často hodně vychází z toho, nač jsou zvyklí ze své původní rodiny, z jiných vztahů, zkrátka co se jim zdá pro ně „přirozené“. S každým novým vztahem se partneři stejně jako u jiných rozdílů musejí i s hádkami naučit nově zacházet. Nikdy není úplně „hotovo“, protože nedorozumění je přirozenou součástí mezilidské komunikace – nejde však o to nehádat se, ale umět se usmířit a mít vzájemou důvěru, že je to možné spolu zvládnout.
