Co si budeme povídat, málokdo z nás je vždy plně připraven na to prožívat lidská dramata a traumatizující situace, přebírat zodpovědnost, pomáhat druhým nebo dokonce zachraňovat životy. Emoce bývají zrádné a vždy nás mohou zastavit, anebo naopak postrčit kupředu.
Stres vyvolává úzkost
Nadměrný stres u většiny lidí vyvolává úzkost. Zkuste si představit, že je na vás vyvíjen větší tlak a ve velmi krátkém čase musíte podat velký výkon. Tato časová tíseň může u někoho způsobit kolaps, zaseknutí se v meziprostoru. Člověk odpadne, protože má pocit, že to nezvládne a nemůže se pohnout ani tam, ani zpátky. Zaplaví ho nejrůznější pocity, od vzteku a strachu z toho, že neobstojí až po nenávist vůči sobě samotnému. Existuje ale určité procento lidí, které tato výzva naopak nakopne a přinutí k maximálnímu výkonu, se kterým jsou nakonec velmi spokojení.
Obdobně to funguje nejen v práci a každodennosti, ale třeba také v případě nenadálých situací. Náš mozek řídí fungování celého organismu a dobře ví, co je pro nás dobré. Svou práci odvádějí také hormony. Pokud jste svědkem nenadálé krizové situace, stoupne vám adrenalin, který způsobí, že se začnete chovat úplně jinak. Co se však skutečně bude dít, ví je pánbůh, i kdybychom se tisíckrát na tuto situaci připravovali, jakmile nastane, reagujeme ryze instinktivně.
Když vypíná mozek, zapojují se přirozené mechanismy
Ve chvíli, kdy se stáváme svědkem stresující situace, ve které je potřeba rychle jednat, automaticky nám vypíná mozek a zapojují se přirozené mechanismy, a to především obranné. Prvotní reakcí je útěk, anebo boj. Do popředí se dostává nejen snaha někoho zachránit a pomoct člověku v nouzi, ale především také zachránit sám sebe.
Pokud se člověk nevrhá vpřed ve snaze pomoci, anebo vzad ve snaze utéct, často zůstává stát na místě jako přikovaný a dostává se do šoku, v němž se nemůže ani pohnout. Tento okamžik ale může rychle pominout, a pak dochází k tomu, že začínáme rychle jednat na základě toho, jak to cítíme a nakolik dokážeme situaci správně vyhodnotit.
První pomoc znamená nejprve pomoct sám sobě
Na kurzu první pomoci vám ze všeho nejdříve řeknou, že abyste mohli zachránit někoho jiného, musíte nejprve umět zachránit sami sebe. Platí to v jakékoli životní situaci a rozhodně to neznamená, že je člověk sobec. Zkuste si představit situaci u dopravní nehody, kdy musíte jednat rychle, ale zároveň neohrozit sami sebe a další kolemjedoucí vozidla nebo chodce. To samé platí pro útěk z hořícího domu nebo tonoucí se lodi, anebo třeba i nevyhovující vztahové situace.
Pokud nastane krize, snažíme se pomáhat do posledních sil, ale ve chvíli, kdy hrozí, že sami uhoříme, je třeba promyšleně opustit nebezpečné místo – nikoli zbaběle utéct. Tím, že zavoláme pomoc zvenčí, získáme odstup a nadhled a třeba i nakonec venku zjistíme, že dům vůbec nehoří nebo uvnitř už opravdu nikdo není, ačkoli to tak předtím vůbec nevypadalo. Nejhorší je panika, která nás dokáže úplně ochromit. Člověk pak často vidí bubáky tam, kde nejsou nebo naopak utíká před skutečnými problémy a vytěsňuje očividné trable, protože je neumí vyřešit.
Umění sebereflexe. Jak získat náhled na sebe sama?
Sebevědomí a sebereflexe bez výčitek
Ne každý má sebevědomí a schopnosti na to, udělat zásadní rozhodnutí a umět v krizové situaci převzít otěže a jednat. Pokud tohle nezvládáme a víme to o sobě, není potřeba se nijak trýznit, každý má své limity právě tam, kde je má. Ze všeho nejdůležitější je rozumět sám sobě, znát své hranice a nesnažit se je za každou cenu posouvat nebo překračovat. Správná sebereflexe a schopnost uvědomit si, co můžeme příště udělat lépe neznamená mít pocity viny kvůli tomu, že nejsme dokonalí.
