Jak se zbavit komplexu méněcennosti a proč máme komplexy?

Komplex méněcennosti je mnohem závažnější problém, než pouhý a často dehonestovaný pojem mindrák, který je vlastně jeho synonymem. Určitě si všichni dokážeme vzpomenout na to, kdy jsme někoho označili jako “zakomplexovaného jedince” či “chudáka” už jen na základě jeho, pro nás nepřijatelného, chování. Co však za takovým chováním stojí a k jakým únikovým cestám v komunikaci často komplexy vedou? Co je to vlastně komplex a jak se ho můžeme zbavit?

Co je komplex a jaké komplexy známe?

Komplex v psychologii se označuje jako soubor konkrétních projevů chování u daného jedince, které se spojují s pro něj nepříjemným a nezpracovaným tématem. Podle psychoanalytika C. G. Junga se lidé obvykle snaží si s komplexem poradit či na něj reagovat čtyřmi typickými způsoby. Komplex se podle Junga také úzce pojí s určitými archetypy a emocemi. Nejčastěji se jedná o komplex méněcennosti, kterému se také říká Napoleonský komplex. Komplexy se označují i slovem mindráky. Opakem komplexu méněcennosti je komplex nadřazenosti (superiority).

Komplex méněcennosti je zakořeněný pocit vlastní nejistoty a hlubokých pochybností člověka o sobě samém. Člověk má obvykle velký strach z vlastního selhání, nepřipadá si dost dobrý ani pro sebe, ani pro nikoho jiného. Nemá se rád, vidí na sobě “vady”, “kazy”. Tyto pocity pramení obvykle z hlubokého dětství a jejich příčinou může být nepřijetí vlastními rodiči či jejich vysoké nároky, neustálá kritika a podobně.

Pojem “komplex” poprvé popsal francouzský psychiatr Pierre Janet, později s komplexy pracovali Sigmund Freud, Alfred Adler a C. G. Jung. Adler určil primární komplex méněcennosti, který vzniká z dětské bezmocnosti a vysokých nároků rodičů. Sekundární komplex se pak objevuje v dospělosti.

Psychologická projekce. Proč a jak přenášíme svoje pocity na druhé?

Jak se chová zakomplexovaný člověk

Zakomplexovaný člověk se chová v prvním případě pro své okolí nesnesitelně. Své komplexy často zakrývá arogantním chování a nadměrným sebevědomím. Zkrátka dělá ze sebe někoho, kým není, aby si vykompenzoval negativní pocity, které člověk s mindráky sám ze sebe má. Může se objevit afektované chování, velikášství, deprese, závislosti na drogách, alkoholu či automatech, shromažďování majetku, pýcha a arogance, vychloubání, fanatismus, sebevražedné sklony, výkyvy nálad. Ne vždy se totiž podaří komplex zakrýt a člověk pak nezvládá běžný život. Vzniká propast mezi tím, jak na sebe sám člověk nahlíží, a jak se prezentuje na veřejnosti a před druhými.

Jak se zbavit komplexu méněcennosti

Podle C. G. Junga, jak již bylo zmíněno, existují čtyři cesty, jak jedinec reaguje na komplex a snaží se s ním vyrovnat či se jej zbavit. Prvním z nich je vytěsnění, popření. Druhým stará dobrá známá projekce, třetím identifikace a čtvrtým konfrontace. O co tedy jde?

1. Vytěsnění komplexu

Člověk se snaží komplex popřít, vytěsnit čili dělá, že neexistuje. Tímto způsobem se však komplexu nikdy nezbavíme, působí skrytě, například jako „kritický vnitřní hlas“, nebo se objeví a “vyjde na povrch” tehdy, když to nejméně čekáme. Vytěsnění a popírání komplexu vede k nespokojenosti, depresím, úzkostem, obsesím a celkovému psychickému vyčerpání.

Příklad:

Josef nevystudoval vysokou školu a pracuje jako dělník u pásu. Neuvědomuje si, že i středoškolák může být uznávaný a úspěšný, naopak trpí pocity, že není dost dobrý, že je k ničemu a nic v životě nedokázal a ani už nedokáže. Práce ho nebaví a vyčerpává. Své skutečné pocity popírá, při konfrontaci s kamarády z fakulty, kteří obor dokončili, hraje roli spokojeného pracanta, který si udělá v práci svoje a jde si domů budovat a tvořit. Ve skutečnosti vnitřně velmi trpí a často se opíjí, nemá ani přítelkyni, protože si připadá jako nula.

2. Projekce komplexu

Projekce je častý pojem, který používáme v běžné komunikaci. V zásadě projikujeme vlastní nepřijaté vlastnosti, komplexy a obsahy na druhé osoby, nebo třeba i na zvířata a celé své okolí. Neděláme to záměrně, bývá to neuvědomělý proces.

Příklad:

Jana považuje často druhé osoby v komunikaci za arogantní, závistivé, panovačné, netrpělivé, ješitné, že jí skákají do řeči a všechno ví nejlíp. Ve skutečnosti je taková ona sama, protože tímto chováním zakrývá pocity méněcennosti a to, že si nepřipadá dostatečně respektována a uznávána svým manželem, šéfem v práci i svým vlastním otcem. Má pocit, že musí bojovat se světem mužů, kteří jsou ve výhodě. Podvědomě se chová krajně nesnesitelně, aby si tím vybudovala respekt: “Teď mě poslouchej, já mám pravdu, tohle potřebuji hned a ty nic neříkej!” Je u ní přítomna i závist vůči jiným ženám, které mají vztahy s muži (na rozdíl od ní) harmonické.

Rodinné konstelace: Psychoterapeutická metoda, která může vyřešit problémy v rodině

3. Identifikace s autoritou

V rámci identifikace dochází ke ztotožnění se člověka s určitým archetypem či konkrétním způsobem chování. Je to potřeba něco zakrýt, někde se najít, od něčeho utéct. Identifikace s autoritou probíhá v rámci kompenzace.

Příklad:

Katka byla nesmělá a zakřiknutá, moc nemluvila a styděla se. Má sociální fobii a v zásadě nebyla vychována k samostatnosti. Bojí se konfrontace v situacích, kdy bude muset mluvit s lidmi a vystupovat na veřejnosti sebevědomě. V rámci kompenzace podvědomě přijala roli, která jí pomáhá zvýšit sebevědomí a zakrýt komplexy z toho, že neumí jednat v běžných sociálních situacích, ačkoli je již dospělá. Přijala identitu určité subkultury, a později se začala prezentovat na veřejnosti jako čarodějka, což podtrhovala svým stylem oblékání. Identifikovala se tedy s archetypem, který představuje určitou moc. Cítí se být více respektovaná a obdivovaná, zajímavá, v některých lidech vzbuzuje i strach, takže oni pak nechtějí být s ní konfrontováni.

4. Konfrontace s komplexem

Tento čtvrtý způsob C. G. Jung považuje za ideální cestu k tomu, aby se člověk zbavil komplexu. Před ničím neutíká, nezavírá oči, nic nepotlačuje ani nepředstírá, ale postaví se ke svému komplexu čelem, přijme ho a pracuje s ním. Je s komplexem konfrontován. Podle Junga je proces konfrontace zdravým procesem vedoucím k integraci osobnosti a k vytvoření harmonické a celistvé osobnosti (na rozdíl od současné rozpolcené osobnosti).

Příklad:

Lukáš si přiznal, že trpí pocity viny za všechno, co nabírá na sebe a co mu vlastně nepatří. Cítí se jako oběť, staví se do role oběti. Protože nevěří, že si zaslouží lepší život, chce alespoň společnosti prospět tím, že se obětuje pro druhé. Cítí nějakou potřebu vykoupení. Už od dětství bral na sebe takřka všechny průšvihy svých kamarádů i mladších sourozenců, totéž se dělo v manželství. Jeho žena nemohla mít děti, ale on tu vinu svaloval na sebe. Totéž se dělo v zaměstnání, což pak vedlo k šikanování na pracovišti. Lukáš se tak cítil užitečný. A to byl ten problém, který si musel přiznat a pomocí psychologa se s ním naučil vědomě pracovat.

Nejprve bylo potřeba přijít na to, odkud pramení ty pocity viny a Lukášova potřeba brát na sebe vinu druhých. To byl základ a následně Lukáš začal pracovat na tom, jak se zbavit tohoto komplexu a vytvořit si lepší život a cítit se doopravdy užitečný. Identifikoval se totiž s jakýmsi spasitelem, vykupitelem. Psycholožka mu navrhla, aby svůj mesiášský komplex využil při práci s potřebnými ve zdravotnictví, nebo v sociální oblasti. Tudíž se Lukáš začal i seberealizovat.

Maslowova pyramida potřeb a seberealizace

V rámci toho, jak se zbavit komplexu méněcennosti, pomáhá i proces seberealizace, který zvyšuje naše sebevědomí, sebehodnotu, sebeuvědomování. Podle Maslowovy pyramidy potřeb (vytvořena 1943) patří potřeba seberealizace mezi velmi důležité základní lidské potřeby, jež mají být naplňovány. V prvé řadě jsou to biologické potřeby, kam můžeme zařadit například spánek, jídlo, sex a podobně, dále je to potřeba jistoty a bezpečí, pak potřeba lásky, vztahů a přátelství, přijetí a spolupatřičnosti, potřeba uznání a úcty a úplně nahoře také potřeba seberealizace. Právě nenaplnění těchto lidských potřeb vede ke frustraci, deprivaci a ke vzniku komplexů.

Na závěr uvádím 40 charakteristik seberealizovaných lidí, které Maslow popsal. Protože i když je seberealizace až na samotném vrcholu pyramidy, je velmi důležitá a tuto základní lidskou potřebu bychom nikdy neměli opomíjet.

Jak se mít ráda? Získejte větší sebevědomí během několika dní!

Seberealizovaní lidé:

1. mají potěšení, dají-li průchod spravedlnosti;
2. mají potěšení, zamezí-li krutosti a vykořisťování;
3. bojují proti lžím a nepravdám;
4. jsou velmi rádi, když nějaká ctnost dojde odměny;
5. mají rádi šťastné konce, příznivá dovršení;
6. jsou velmi neradi, když hřích a zlo vedou k zisku a jsou velmi neradi, když to některým lidem prochází;
7. jsou spolehlivými v trestání zlého;
8. snaží se věci napravovat, nedobré situace vyjasňovat;
9. rádi činí dobro;
10. rádi odměňují a chválí něco slibného, talent, ctnost, atd.;
11. vyhýbají se publicitě, slávě, poctám, popularitě, oslavám nebo je přinejmenším nevyhledávají. Zdá se, že to vše není pro ně tak či onak důležité;
12. nepotřebují být milováni každým;
13. to své si zpravidla sami vyberou, než aby odpovídali na nabídky či očekávání jiných lidí. Těchto jejich záležitostí je spíše menší počet;
14. mají sklon těšit se z klidu, míru, ticha, pohody, atd. a nemají rádi vřavu, bojování, válku atd. (zpravidla nejsou bojovníky za každou cenu) a dovedou se potěšit i uprostřed války;
15. častěji se jeví jako praktičtí, bystří, realističtí než nepraktičtí. Líbí se jim být efektivní, zatímco neefektivnost rádi nemají;
16. jejich případná bojovnost není zástěrkou jejich nepřátelství, podezíravosti, velikášství, autority, rebelantství atd., nýbrž jejím cílem je uvedení věcí do pořádku. Je zaměřená na problém;
17. jsou již takoví, že mají rádi svět, jak je, a současně se ho snaží zlepšit;
18. chovají v sobě jistou naději, že lidé, příroda a společnost mohou být zlepšeny;
19. jako by byli schopni vidět jak dobro, tak zlo realisticky;
20. reagují na šance svého povolání a využívají jich;
21. možnost zlepšit situaci či operaci je jim odměnou. Rádi věci zlepšují;
22. mají velké potěšení z dětí a z toho, že jim napomáhají vyrůstat tak, aby se staly dobrými dospělými lidmi;
23. nepotřebují, nevyhledávají a ani se neradují z přílišné chvály, potlesku, popularity, postavení, prestiže, peněz, poct atd.;
24. projevují vděčnost nebo přinejmenším vědomí svého příznivého osudu;
25. mají smysl pro noblesse oblige. Je povinností toho, kdo je na vyšší úrovni, toho, kdo vidí a zná, být trpělivým a tolerantním asi tak jako vůči dětem;
26. jsou spíše přitahováni než postrašeni tajemstvím, nevyřešenými problémy, neznámým a vyzývajícím;
27. jsou potěšeni, mohou-li zavést zákon, řád a pořádek do chaoticky zmatené, nečisté a nejasné situace;
28. jsou zásadně proti korupci, krutosti, zlomyslnosti, nepoctivost, pompéznosti, falešnosti a podvádění (a bojují s tím);
29. snaží se zbavovat se iluzí, dívat se na fakta odvážně, odstraňovat klapky z očí;
30. cítí lítost, má-li talent přijít nazmar;
31. nedopouštějí se podlostí. Dopouští-li se jich někdo jiný, pak reagují zlostí (hněvem);
32. mají sklon cítit, že každý člověk by měl mít příležitost rozvinout své největší možnosti, mít dobrou, rovnocennou příležitost;
33. rádi dělají věci dobře. Jsou rádi, mohou-li dělat dobrou práci, dělat dobře to, co je třeba. Mnoho těchto výrazů naplňuje pojem dovést věc k mistrovství;
34. mají potěšení ve filantropii. Jedna z výhod šéfovského postavení je právo používat peníze podniku, právo volit dobro, které bude prospěšné. Těší je vydávat své vlastní peníze na věci, které považují za důležité, dobré, které stojí za to;
35. jsou potěšeni, vidí-li štěstí a napomáhají jeho vzniku;
36. jsou potěšeni, mohou-li sledovat a napomáhat seberealizaci druhých, zejména mladých lidí;
37. mají velký požitek z toho, že znají lidi zasluhující obdiv (odvážné, čestné, efektivní, přímé, velké, tvořivé, „svaté“ atp.). Má práce mě přivádí do kontaktu s mnoha bezva, prima lidmi;
38. mají potěšení, mohou-li převzít odpovědnost (kterou mohou dobře zvládnout) a jistě se svých odpovědností nebojí a ani se jim nevyhýbají. Na odpovědnost reagují;
39. shodně považují svoji práci za cennou, důležitou či dokonce za podstatnou;
40. radují se z větší efektivnosti, z toho, když nějaká operace je čistší, kompaktnější, jednodušší, rychlejší, méně nákladná, vyrobí-li lepší výrobek. Těší se z práce s menším počtem částí i operací, s menší námahou, je-li práce zajištěnější proti chybě, bezpečnější, elegantnější, méně pracná.

Čtyřicet charakteristik seberealizovaných lidí tak, jak je Abraham Maslow uvádí ve svém článku A Theory of Metamotivation: The Biological Rooting of the Value – Life, otištěném v časopisu Journal of Humanistic Psychology, č. 7, 1967