Jarmila (62): Dcera nemůže otěhotnět. Prý je to kvůli mě

Paní Jarmila, která pracuje jako učitelka v mateřské školce, má velký problém s dcerou. Přestože by si už dávno přála být babičkou, její dcera stále nemůže otěhotnět. A co je vůbec nejhorší – dává za to vinu své matce. Jarmila se cítí ukřivděná, ale i přesto se dostavují pocity viny. Vnímá, jak moc je její dcera nešťastná a neví, jak by jí mohla pomoct…

Měla jsem velké problémy s otěhotněním

Lenka je moje jediná dcera. Měla jsem velké problémy s otěhotněním. Nakonec se to jako zázrakem povedlo. V té době předtím jsem si uvědomila, že vlastně ani dítě nechci. Že se to ode mě očekává. Že si to přeje moje matka. Že si to přeje můj manžel. Že to tak nějak k manželství a životu patří. Mně ale stačily moje děti ve školce, kde jsem pracovala. Teprve když jsem po patnácti letech manželství s klukem ze střední školy v sobě vydolovala nějakou lásku, poté, co jsem ho po autonehodě málem ztratila, a poté, co mi umřela máma, objevila jsem v sobě nějaké mateřské pudy a úplnou náhodou jsem nečekaně otěhotněla. Narodila se nám Lenka. Tehdy mi bylo pětatřicet. Manžel Robert byl přešťastný a těšili jsme se ze začátku nového života.

Nečekala jsem, že se to tak brzy stane znovu

Já jsem ale to těhotenství neprožívala úplně dobře. Bylo plné stresu. V té době jsem truchlila po mámě a bylo toho na mě moc, protože Robert se znovu učil po havárce chodit. Když jsem porodila, byla jsem ráda, že to mám za sebou. I když jsme byli šťastní, byla jsem permanentně vyčerpaná a už jsem si opravdu připadala stará. Jako bych za poslední roky zestárla o deset let. Pak následovalo druhé těhotenství, jen o rok později. Stalo se to opět úplně spontánně. Sice jsem už nekojila, ale měla jsem nepravidelný cyklus a ani ve snu by mě nenapadlo po tolika bezdětných letech, že by se to jen tak snadno mohlo znovu stát. Ale stalo se.

Manžel s přerušením těhotenství nesouhlasil

Tehdy jsem ale z toho už neměla radost a chtěla jsem si dítě nechat vzít. Robert s tím nesouhlasil a trvalo mu dlouho, než to přijal. Bohužel jsem se tak tehdy rozhodla a svedla to na svůj psychický stav a vyčerpání. Chtěla jsem mít čas na Lenku a věnovat se jí naplno. Na další dítě jsem se zkrátka necítila. A tohle je to, za co mě moje dcera dnes odsuzuje.

Před pár lety, když jsme spolu měly dívčí rozhovory na téma mateřství, jsem se jí s tím svěřila. Ona se mě ptala, proč nemá sourozence. Já jí tehdy vysvětlovala, že jsem dlouho nemohla otěhotnět, co všechno se stalo poté, a tak nějak došlo i na toto téma. Myslím, že tehdy to Lenka chápala.

Moje dcera má stejný problém a viní z toho mě

Teď se ale už dva roky marně snaží otěhotnět s manželem, je jí sedmadvacet a zoufale touží po dítěti. Samozřejmě bych jí to moc přála a i já bych si už ve svém věku přála být babičkou, dožít se vnoučat a vidět je vyrůstat. Protože Lenka dobře ví, že i já jsem měla tento problém, začala teď všechnu vinu svádět na mě. A hodně k tomu přispěly nějaké ženské kruhy na podporu plodnosti, kam začala chodit, a seminář, kde terapeuticky řešila svou situaci.

Dozvěděla se totiž, že z matky se přenáší na dceru tyto problémy a že si ode mě z našeho ženského rodu nese to, že já jsem nemohla otěhotnět a podvědomě vlastně žádné děti nechtěla. To prý vyvrcholilo tím, že jsem dala své další dítě pryč, namísto abych si vážila toho daru, že jsem po tolika letech bezdětného manželství znovu po narození vytoužené dcery otěhotněla.

Dcera mě odsoudila a otevřela staré rány

Tohle, co mi dcera řekla, mě hluboce zasáhlo. Ona se se mnou skoro úplně přestala bavit. Řekla mi, že je to moje vina. Pak se vyptávala, jak to měla babička. Copak já vím, jak to měla babička? Moje matka měla dvě děti a nikdy o tom, co prožívala v těhotenství, nebo jestli mohla či nemohla otěhotnět, se mnou nemluvila. Mně bohatě stačilo, co jsem prožívala já, když mi těžce nemocná maminka zemřela a Lenčin otec se zotavoval po autonehodě, při které se málem zabil.

Uznávám, že to všechno, co se stalo, mě asi nějak poznamenalo, a já jsem pak už další dítě nechtěla. Ale dokud s tím na mě nevyrukovala dcera, nikdy jsem ničeho nelitovala. Někde jsem to v sobě pohřbila a neřešila to. Přestala jsem na to myslet. Teď však ona všechno otevřela, a já musím znovu vzpomínat. A když vidím, jak je nešťastná, kope kolem sebe, nevědomky mi ubližuje a svádí všechnu vinu na mě, začínám toho litovat.

Bojím se, že mě dcera začne nenávidět

Kdybych to tehdy neudělala, třeba by dnes měla i bratra, nebo další sestru. Třeba bych už dneska dávno byla babičkou a obě moje děti by byly šťastnými rodiči. Ale co se stalo, stalo se. Nedá se to vrátit. Teď bych dceři přála, aby byla ke mně slušná a pokud cítí nějaký pocit zloby, tak aby mi odpustila. Ze všeho nejvíce bych chtěla, aby konečně otěhotněla a přestala na mě svádět vinu.

Vůbec nevím, co mám dělat. Protože dcera ve mně vyvolala nežádoucí vzpomínky a nepříjemné pocity, dostávám se do deprese a o to hůře se smiřuji se svým stárnutím i s tím, že se třeba od jediné dcery nikdy vnoučat nedočkám. Bojím se, že mě moje jediná dcera začne úplně nenávidět.

Za chvíli půjdu do důchodu a už nebudu mít na starosti ani ty své děti ve školce. Napadlo mě dokonce i to, že když jsem celý život pracovala s malými dětmi, měla jsem možná pocit, že jich mám už plné zuby a žádné další pobíhající mrně doma vlastně ani nechci. Později se to samozřejmě změnilo a teď vím, že mi moje děti ze školky budou hodně chybět. Je zajímavé, co všechno člověk po letech v sobě ještě objeví…

Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla na požádání změněná.