Jedovatá oměj hubila vlky, trávila šípy a léčila štíří bodnutí. Využívá se k léčení i dnes?

Nádherné oměje jsou prudce jedovaté byliny, které často najdeme na horách. Jaké druhy oměje známe a k jakým účelům se kdysi tato rostlina využívala? A léčí oměj i dnes?

Druhy oměje a kde rostou

Oměje (Aconitum) patří mezi pryskyřníkovité rostliny a existují dokonce celé stovky různých jejich druhů. Oměj je poměrně vysoká, vytrvalá rostlina s krásně barevnými květy, od modré, přes fialovou až po žlutou. Nejvíce druhů oměje se vyskytuje v Číně, Himalájích, Japonsku, Dálném východě nebo na Sibiři. Některé druhy najdeme také v Kanadě a na Aljašce. V celé Evropě se nacházejí nejvíce v Karpatech, Pyrenejích nebo Alpách a v České republice známe 5 druhů oměje, které jsou chráněné zákonem. Nejznámější je oměj šalamounek a oměj vlčí mor. Tyto druhy rostou ve vysoko položených lesích a na horách, nejvíce je jich v Beskydech.

Z druhů oměje můžeme tedy vyjmenovat nejen oměj šalamounek a oměj vlčí mor, ale také oměj tuhý, oměj pestrý, oměj jedhoj, oměj Karmichelův, který pochází přímo z Číny a pěstuje se u nás na zahradách jako okrasná trvalka, stejně jako oměj zahradní. Zajímavostí je, že u nás hojně oměj opylují čmeláci, v Kanadě sají nektar z květů také kolibříci.

Mandragora pro plodnost a do nápoje lásky. Funguje ale jen ta z šibeničního vrchu

Kolik jedu obsahuje oměj šalamounek?

Všechny oměje patří mezi prudce jedovaté rostliny, které spolehlivě způsobují smrtelné otravy. Obsahují akonitové alkaloidy, které nejvíce působí na činnost srdce a nervovou soustavu. Akonitin, který oměj obsahuje, je jeden z nejprudších jedů. Jeho obsah je v rostlinách proměnlivý s ohledem na druhy oměje, stáří rostliny i momentální roční období. Například oměj šalamounek má nejvíce jedu v mladých hlízách v zimním období. Obsah alkaloidů v hlízách oměje šalamounku se pohybuje v rozmezí 0,2 až 3 %. Delším skladováním účinek jedu v hlízách klesá. Jed se kromě vnitřního použití vstřebává i přes sliznice a porušenou pokožku. Jen pouhý sběr rostliny způsobuje puchýře na kůži, a stačí mít jen ekzém, drobnou ranku nebo záděru a už se můžete otrávit.

Jeden gram čerstvé rostliny oměje šalamounku obsahuje zhruba 2 až 20 mg akonitinu. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je už 3 až 6 mg tohoto prudkého jedu. Takže i náhodné požití malého kousku rostliny může skončit fatálně. A bohužel neexistuje žádný protijed…I když Mathioli ve stovky let starém herbáři zmiňuje staré moudrosti, které uvádí, že protijedem oměje je kýchavice, což je další prudce jedovatá rostlina. Mathioli i píše, že jed z oměje sloužil jako protijed proti smrtelně jedovatému štířímu bodnutí.

Durman byl spojován s čarodějnictvím. Na zahradě před ním chraňte děti

Jak se projevuje otrava omějem šalamounkem?

A k čemu dochází při otravě omějí šalamounkem? Otrava se projevuje svalovou slabostí a postupným ochrnutím nervů i dýchacího centra, arytmií až zastavením činnosti srdce. Nejprve nastává pocit trnutí patra a krku, mravenčení se rozlévá do celé horní části těla, především obličeje. Často dochází ke znecitlivění krku a potížím s mluvením. Otrava v podstatě začíná jako podání silné lokální anestezie. Až po několika hodinách se objevuje slinění, silná nevolnost, zvracení, mravenčení po celém těle a začínající necitlivost nervů a svalů, postupně nastává paralýza celého těla. Zároveň se dostavují silné bolesti, třes, poruchy rovnováhy a vnímání, rozmazané vidění, panická hrůza a strach ze smrti.

Následují silné křeče břicha a průjem, obrna celého těla a křeče, arytmie, velmi nízký tlak až zástava dechu, zástava srdce a smrt. Nedochází k žádným halucinacím ani poruchám vědomí, to bývá do poslední chvíle zachováno.

Rulík zlomocný používaly ženy pro sexy pohled, vy to však nezkoušejte

Využití oměje v lékařství

Oměje rostoucí v Číně byly odedávna opatrně využívány v tradiční čínské medicíně. Dobře se vědělo, kolik jedu rostlina obsahuje a jak s ním naložit. Rostlina má analgetický účinek, takže se kdysi využívala proti silným revmatickým bolestem a neuralgiích. Dříve se oměje samozřejmě také cíleně používaly k otravám, a to zvířat i lidí. Oměj se zmiňuje v mnoha starověkých textech lékařů, mudrců a učenců, také ve starých lékařských indických textech lékaře Sušruty (8. st. př. n. l.) či známého středověkého arabského lékaře Avicenny (10. – 11. st. n. l.).

Dnes ale oměj šalamounek nezůstává pozadu. I když se díky své prudké jedovatosti již v žádném případě k lékařským účelům nevyužívá, známe ji alespoň jako homeopatický lék, jehož použití je bezpečné. Pod názvem Aconitum napellus se doporučuje k léčbě těžkých chřipkových stavů, u horeček, bolestí kloubů a svalů, mravenčení těla, pocitech chladu, necitlivosti těla, při strachu, panice a úzkosti. Na strach a paniku se dává také domácím zvířátkům na Silvestra před propuknutím petard, dělobuchů a ohňostrojů.

Oměj šalamounek k hubení divokých zvířat

I Mathioli píše, že kdysi se práškem z kořene oměje trávilo syrové maso, které se rozhazovalo po lese jako návnada k hubení divokých šelem: vlků, lišek, rysů, panterů, sviní a dalších nešťastných zvířátek.

Oměj šalamounek jako válečná zbraň

Prudký jed z oměje šalamounku používali také domorodci k výrobě otrávených šípů nebo se též vyráběly otrávené harpuny k lovu velryb v Japonsku. Otrávené šípy proti svým nepřátelům se využívaly i ve starověku během válek, o mnoho stovek let později se pak třeba i trávila voda ve studni nepřátel či dokonce nacističtí vědci vymýšleli i střelivo napuštěné akonitinem.