2 fotky 
Protiklady se přitahují, nebo je to naopak? Tisíckrát položená otázka. Do jaké míry mohou být partneři odlišní a jak poznat, kde máme hranice, a co nám už vadí? Dá se zachránit rozpadající se vztah? Zeptali jsme se psycholožky a psychoterapeutky, která se zaměřuje na partnerské vztahy, PhDr. Jitky Douchové.
Co dělat, když jsou partneři tolik rozdílní, mají například zcela odlišné politické názory, ale přesto chtějí spolu být?
Konsensus v základních světonázorových věcech je nutnou podmínkou pro dobré a kvalitní manželství vůbec. Je ale pravdou, že v současné době to vystupuje na povrch ještě výrazněji. Je čas debatovat o mnoha věcech, které doba přináší, leckdy to může přispět k většímu poznání toho druhého i ve světle, o němž jsme předtím nic netušili. Buď nás může překvapit příjemně, a tak se vytváří platforma pro diskuse a vzájemně inspirující a obohacující polemiky, nebo nám to může přinést naopak velké rozčarování. V mnoha rodinách partnery nyní i více rozdělují politické názory, a to je pak leckdy zdrojem žhavých střetů a následně i partnerské nespokojenosti. Ne vše může být respektováno, pokud se nás to bytostně dotýká.
Dá se to zvládnout?
Je užitečné ve vzájemných diskusích rozvíjet hlavně to, na čem se můžeme shodnout. Druhou věcí je životní styl a zájmy partnerů. Na začátku spolupráce s klienty se vždy ptám na to, co je zprvu spojovalo a sblížilo, co vedlo nakonec k rozhodnutí, že oba spolu chtějí žít a vytvořit spolu rodinu. Společné zájmy a názory zmiňuje většina klientů. Pokud nás zajímá něco společného, můžeme i nadále sdílet spoustu společných prožitků a vzájemného sdílení, společné trávení volného času, to je jedním ze základních stavebních kamenů dobrého a kvalitního partnerství.
Ale zase nemohou mít partneři společné úplně všechno…
Na druhou stranu je důležité mít zároveň i v rámci MY svůj vlastní svět, své vlastní zájmy, své vlastní přátele. Bez toho je společné soužití příliš sevřené a je to až ke škodě, vede to k tomu, že partneři tráví veškerý čas spolu.
Mám jeden pár, kdy se oba věnují téže umělecké profesi, svou práci dělají i ve svém volném čase a jsou obklopeni stejnými lidmi z branže. Když manžel potkal jinou ženu z odlišného prostředí, uvědomil si, v jak sevřeném světě s manželkou žijí a mělo to nějakou dobu dopad na jejich vztah v podobě trojúhelníku. V současnosti už jsou opět se ženou spolu a uvědomili si, že se musí každý z nich věnovat i něčemu jinému, aby si byli více vzácní. Takže ve všem je zapotřebí vyváženost.
Jedna věc jsou odlišná povaha a názory, ale co třeba zcela odlišné zájmy – dokážou partnery rozdělit?
Lidé, kteří mají rozdílné zájmy, mohou žít spolu. Důležité však je, aby nežili vedle sebe, ale opravdu spolu. Jeden může být maximálně sportovně založený, na rozdíl od toho druhého, který je třeba zaměřený více kulturně. Pokud je spojují i jiné věci, je to v pořádku. Je také potřeba, aby se partneři o sebe zajímali. Náročnější na soužití nejsou odlišné zájmy, ale odlišná povaha a jiné životní potřeby, například co se týká společenského života. Pokud je někdo introvert, rád tráví svůj osobní čas hlavně sám, ale když je partner naopak velmi společenský, většinou vzniká problém.
Tohle je asi častý problém, manžel introvert chce být doma a chodit na ryby a jeho žena touží být královnou večírků…
Jestliže manželka touží po společenském životě s přáteli, rodinných návštěvách a kulturních akcích, ale manžel má rád svůj klid a odmítá to, dostávají se do sporu a stavu nespokojenosti oba. Manžel cítí tlak na sebe a na něco, co by měl dělat proti své vůli, ale je to prezentováno jako podmínka manželčiny spokojenosti. Ocitá se pak v pasti a s ním i manželka, která „má“ na výběr. Buď se podřídí s nevolí manželovu samotářství a vezme na sebe u druhých cejch pavouka samotáře, i když jím není, nebo vede společenský život sama.
Manželovi to většinou nevadí, ona je ale nespokojená a cítí se o společenskou zábavu ochuzená. Pokud tedy partneři chtějí spolu něco sdílet a mít společné zážitky stále, a nejen v podobě vzpomínek z historie, kdy ještě vše bylo hezké a v oblacích, protože byli zamilovaní, je skutečně potřeba, aby měli něco společného. A aby svůj vztah mohli nadále rozvíjet.
Máte zkušenosti s tím, že se dá zachránit rozpadající se vztah, nebo již rozpadlý vztah?
Ano, mám. Rozdíl je ale mezi rozpadajícím se vztahem a již rozpadlým vztahem. Proč existuje tolik vztahů, kde se k sobě ex partneři vracejí, přestože se rozešli s přesvědčením, že spolu již být nemohou a ani nechtějí? Začneme-li rozpadajícím se vztahem, jde o vztah, který se moří dlouho krizí, která nebývá leckdy včas rozpoznána a pojmenována. Může za to hektický život a nedostatek času zastavit se a uvědomit si nahlas, že se něco děje.
Také nedostatečná komunikace, zametání problémů pod koberec, které je velice škodlivé, strach něco řešit, strach z konfliktů, hlasitých hádek. Neřešená nespokojenost jednoho z páru působí pomalu, ale jistě, jako červotoč, a ničí to, co je zachranitelné. Vždy se na to dívám se smutkem, co škody bylo napácháno úplně zbytečně, když se opomíjelo to, co nefunguje, nechalo se to být, a šlo se jakoby dál.
Typickým modelem bývá ukřičená žena, která chce něco řešit a muž, který mlčí nebo jde radši na pivo…
Bývají to většinou ženy, které mají tendenci problémy řešit a nahlas analyzovat, ale ne vždy mají odezvu u mužů, kteří spíš nic řešit nechtějí, odmítají jakékoliv proslovy, odmítají ženiny emoce, chtějí hlavně klid – i když zdánlivý. Častěji se vyhýbají aktivnímu řešení problémů ti, kteří vyrostli v konfliktním manželství rodičů, kde byly časté hlasité hádky, scény, někdy i násilí. Nechtějí to opakovat, mají z takové atmosféry strach, ale neuvědomují si, že vyhýbání se problémům nic nevyřeší.
Ale pokud se podaří to rozklíčovat včas, konečně je tu šance na ohlédnutí se za sebou, vyhodnocení toho, co bylo špatně, a co je nutné v budoucnu eliminovat, a co bylo dobře a je dobré podpořit a rozvíjet. K uvědomění si krize patří bilance. Ale konstruktivní, bez výčitek a konfrontací. Velmi často se toto vše uskutečňuje až tehdy, kdy se jeden z partnerů cítí být na křižovatce a rozhoduje se o smyslu vztahu.
Kdy dochází k tomu uvědomění, že se něco opravdu vážného děje?
K uvědomění si krize dochází často prostřednictvím otřesení základních jistot a pocitu samozřejmosti existence vztahu. Jestliže žena najednou řekne “Odcházím, už s tebou nechci a nemůžu dál být”, a je vidět, že to myslí naprosto vážně, bývá to často zdánlivě opravdu konečná. Jsou ženy, které řeknou KONEC až tehdy, kdy už to opravdu jinak necítí a další snažení partnera již přichází vniveč. Oznamují to totiž v době, kdy už je v nich všechno zlomené. Ženy často dělají tu chybu, že se domnívají, že to přeci partnerovi včas dojde samo.
Druhá svatba se stejným partnerem je poměrně častá. Co vede lidi uzavírat další sňatek?
Ale pokud nedošlo u jednoho z nich k definitivnímu bodu zlomu, je čas na budování nové etapy vztahu. Ve své praxi se setkávám někdy i s tím, že ke mně přicházejí manželé, kteří se rozvedli, protože jiné řešení neviděli, ale opět se k sobě vrátili, protože přes všechno cítili, že je to k sobě táhne a že k sobě vlastně patří. U mě už pak řeší zase úplně jiné věci, než řešili kdysi.
PhDr. Jitka Douchová (*1959)
- rodinný a manželský poradce od roku 1982
- lektor mnoha kurzů – psychoterapeutických, sebezkušenostních i komunikačních, kurzů věnujících se oblasti
- osobnostního vývoje, kurzů se zaměřením na rozvíjení a kultivaci partnerských vztahů
- jako psycholog dlouhodobě spolupracuje s médii (TV, rozhlas, tištěné i online magazíny)
- více než 16 let vede vlastní psychologickou poradnu specializovanou na partnerské vztahy na www.idnes.cz
- www.jitkadouchova.cz
