Manželství z rozumu, bez lásky a bez vášně, si mnozí z nás jen stěží dovedou představit. Kdysi však taková manželství fungovala zcela běžně. Sňatky se předem dohodly a byly postaveny na pevných hodnotách a materiálních základech. Láska přišla až časem. O to však byla hlubší a trvalejší. A když nepřišla, lidé si prostě zvykli. Nic jiného jim nezbývalo.
Dnes se spíše vyskytuje klasický scénář rychlého zamilování, a pak už jen prázdnota, zklamání, nenaplnění představ a iluzí, vzájemná zášť, zbytečná nedorozumění a rychlý odchod ze vztahu. Další možností je zůstat ve vztahu bez lásky jen kvůli dětem. Za tohle však rodičům děti obvykle v dospělosti “pěkně poděkují.”
Jak tuto situaci vidí PhDr. Jitka Douchová, která se věnuje partnerských vztahům? Položila jsem jí několik otázek, které mnohé objasňují.
Může vůbec fungovat vztah z rozumu, když v něm není láska, nebo možná spíše lépe řečeno, touha a vášeň?
Ano, takovýto vztah může fungovat velmi dobře a stabilně. Je totiž postavený na pevných stavebních pilířích, jakými jsou přátelství, sdílení společných zájmů, podobný hodnotový žebříček, bývá tam obdobné očekávání od vztahu, shodné vztahové potřeby. K nim patří i společně vytvořené cíle a vzájemnost při cestě za jejich dosažením, potřeba stability a vzájemné důvěry, potřeba rovné a otevřené komunikace s hledáním konstruktivních závěrů.
Důležitá je právě shoda v pojetí charakteru vztahu. Žádný z partnerů se v jeho rámci nesmí trápit a být frustrován absencí vášně, touhy, dynamického a bouřlivého sexuálního života. Pokud se v tomto oba partneři shodnou, jedná se o vyvážený rovnocenný vztah, samozřejmě za předpokladu splnění určitých pravidel, na nichž se oba společně domluví. Může se to týkat například právě oblasti sexuality.
Podle těchto 10 znaků poznáte, že vaše manželství má na to vydržet
Ale když sex a naplnění v této oblasti chybí, tak co s tím? To hrozí, že si partneři budou své sexuální touhy uspokojovat jinde…
Když jsme u sexu a intimity, to se samozřejmě s charakterem tohoto vztahu nevylučuje, každý z partnerů má přece jenom své potřeby. Pokud ve vztahu chemie ale opravdu není a jiskra nepřeskočila, je skutečně vysoká pravděpodobnost, že vznikne paralelní sexuální vztah jinde. Zde velmi záleží na dohodě dvojice již na začátku, jak se v takové chvíli chovat, jak to ošetřit, aby to významně nezasáhlo bazální vztah. Je určitě důležité o tom mluvit již v době, kdy se lidé rozhodují pro společný život a domluvit nějaká pravidla.
Magdalena Rettigová: Kdybych věděla, co mě v manželství čeká, skočila bych ze skály
Co když vznikne v manželství z rozumu neplánovaně jiný sexuální vztah? Mají o tom spolu partneři otevřeně mluvit, anebo raději zatloukat?
Pokud vznikne na vedlejší koleji sexuální vztah, objevují se otázky, zda o tom mluvit a sdělit to partnerovi. Můžeme to vůbec brát jako svou soukromou věc, která se manželství netýká? Mluvím tady o obecných rysech partnerství uzavřených původně víc z rozumu, ale každý jsme přece jen originální osobnost, i každá dvojice je originální, a může mít právě tato pravidla nastavena jinak. Možné je tedy mlčet i komunikovat, nejdůležitější je však původní dohoda. Vše by se mělo dít v zájmu bezpečí a respektu k druhému partnerovi.
5 rad, jak udržet fungující manželství. Problém není jen nevěra
Jak vlastně působí takový pár na druhé? Není manželství z rozumu odsuzováno? Otázkou také je, jak takový vztah navenek vypadá a zda je tento základní fakt vůbec viditelný.
Manželství z rozumu většinou působí jako přátelský, pohodový a stabilní pár s dobrou komunikací. Tato koncepce vztahu je bezpečná z hlediska intenzivních emocí a jejich ventilace v rámci vztahu. Je jich méně, což však v žádném případě neznamená, že by se jednalo o lidi, kteří emoce nemají. Když si to tak vezmeme, v těchto vztazích lze najít mnohem více stability a pevnosti, než ve vztazích, které vznikly primárně na bázi bouřlivé zamilovanosti a vzájemně silně fungující chemie.
Tohle je asi pro leckoho lepší, než nějaká emoční dramata a výbuchy…
Emoční a milostná bouřlivost ve fázi zamilovanosti mohly překrývat delší dobu možnost hlubšího a opravdového vzájemného poznávání se v lidském a osobnostním rozměru. Leckdy bývá milostná vášeň, pociťovaná velmi intenzivně a hluboce, považována za lásku. Tohle ale není láska.
A co je láska? Přijde až časem?
Láska je hluboký vztah, který si neuvědomujeme v běžném životě tak často, spíš při výjimečných příležitostech. Jejím základem je právě přátelství, respekt a úcta k tomu druhému, reciprocita v dávání a braní při poskytování opory, sdílení společných věcí, radost z toho, že jsme spolu, péče o společné věci, stejné cíle, zároveň i poskytování osobní svobody partnerovi v rámci našeho “my dva”. A toto nacházíme i u vztahů bez lásky.
Partneři, žijící v tomto typu vztahu, se mají rádi, vytváří společné dílo, není to chladný vztah, jen nebývá tak moc emocionálně a milostně sycený. Ve vztahu vždy musíme počítat s jeho vývojem s lety, který se týká jak osobnostního zrání každého z nás, tak zrání vztahu. Někdy lidé, jejichž partnerskou volbu na začátku upřednostnilo spíš rozumové vyhodnocení, dojdou do fáze lásky se vším všudy, včetně hezkého intimního života.
Jaké mají lidé důvody k tomu vstoupit do manželství z rozumu, respektive mít vztah “bez lásky”?
Velmi často je hlavní motivací k utvoření partnerského vztahu na této bázi předchozí partnerská minulost doprovázená emočními karamboly, krizemi, spojenými s velkou bolestí a dlouhým „vyhrabáváním“ se z toho ven. Opakované vztahy plné přílišných emocí pozitivních i negativních vedou často lidi k nedůvěře v možnost existence pevného vztahu. Co s tím, když touží po vytvoření rodiny, po dětech, po společném domově, ale lásky se už po předchozích zkušenostech bojí, nevěří jí?
Bývá to tedy často právě pevné racionální rozhodnutí na základě vlastních sebezáchovných pudů, zalarmovaných obranných mechanismů. Lze předpokládat, že v takovýchto vztazích jde více nalézt klid společně se souzněním, jsou-li oba nastaveni stejně nebo podobně.
Takže opakovaná zklamání v lásce a strach z nové bolesti vedou k dalším vztahům založeným na rozumu…
Ano. Dalším důvodem může být také negativní zkušenosti z manželství svých rodičů, kdy člověk v dětském věku zažíval plno rozporů. Chvíli to mohla být manifestní láska, chvíli bouřlivá nenávist, konflikty, hádky, žárlivost. Takováto zkušenost také stojí poměrně často za utvářením vztahů z rozumu. V pozadí je totéž – strach ze silných emocí a potřeba se před nimi preventivně rovnou ochránit. Konečně tyto vztahy utvářejí i lidé, kteří lásku nikdy neměli šanci prožít, nepotkali ji, a prioritou pro ně je rodina. I oni jdou za jistotou…
Zde pak ale hrozí největší riziko rozpadu manželství v případě, že v době jeho trvání lásku najdou u někoho jiného. Je to pak první nepoznaná zkušenost, velmi silná, díky níž se leckdy „pálí mosty“. A v tomto případě tady není strach z lásky, je zde naopak ohromná dosud nenasycená touha to prožít. A zamilovanost a chemie pak zacloní všechno, i rozum…
S jakými případy jste se setkala ve své praxi?
Ve své partnerské terapii mám více párů, kde na prvopočátku byla hlavně potřeba klidu a přátelství. Fáze zamilovanosti a prudké chemie byla upozaděna, nebo vůbec nefungovala. A zrovna tak mám hodně párů, kde to bylo naopak. Kdybych měla tyto páry srovnat, očekávání těch prvních bylo více realistické, nebylo spojeno se sny a iluzemi, bylo na praktické a přátelské rovině, proto nedocházelo k tolika zklamáním v jeho průběhu.
Častým tématem bývá potřeba narovnání komunikace, získat umění řešit konfliktní situace, otázky výchovy dětí, mezigenerační problémy ve vztazích s rodiči. U vztahů, které byly uzavírány s představou stále trvající zamilovanosti a vzájemné vášně a touhy, se samozřejmě setkávám s jinými typy problémů. Jsou jimi žárlivost, nejistota ve vztahu, nevěra, závislost ve vztahu, problémy v rozdílech v míře sexuálního apetitu, pocit vytrácení se vztahu a potřeba jej opět najít a uchopit. Je zde více frustrací a zklamání a právě i oné nejistoty.
Ale paušalizovat se nedá. Každý vztah je jiný a svébytný. Bez vztahové a lidské blízkosti to však nejde. Nikdo není mechanický robot a blízkost potřebuje každý z nás, ať již si to umí přiznat více, či méně.
PhDr. Jitka Douchová (*1959)
- rodinný a manželský poradce od roku 1982
- lektor mnoha kurzů – psychoterapeutických, sebezkušenostních i komunikačních, kurzů věnujících se oblasti osobnostního vývoje,
- kurzů se zaměřením na rozvíjení a kultivaci partnerských vztahů
- jako psycholog dlouhodobě spolupracuje s médii (TV, rozhlas, tištěné i online magazíny)
- více než 16 let vede vlastní psychologickou poradnu na specializovanou na partnerské vztahy na www.idnes.cz
- www.jitkadouchova.cz
