Meritokracie aneb proč (ne)chtít vládu těch nejschopnějších?

Meritokracie je teoretický model společnosti, kde by na důležitých a mocných pozicích seděli jen ti lidé, kteří k tomu mají ty nejlepší schopnosti a zásluhy (anglicky merit). Nikoli lidé, kteří se tam dostali jen díky svému bohatství a úplatkům (oligarchie), na základě zděděného privilegia (aristokracie), nebo kvůli všeobecné popularitě u lidí, nehledě na skutečnou kompetentnost (demokracie). Na první zdání se proto meritokracie jeví být tím nejlepším možným modelem společnosti. Nebo ne?

IQ + úsilí = zásluhy

S termínem meritokracie přišel v padesátých letech britský sociolog Michael Young ve své satirické knize Vzestup meritokracie 1870-2033 (The Rise of the Meritocracy). Kromě toho, že termín vymyslel, tak rovnou poukázal i na jeho potenciální nebezpečí. Jeho kniha je dystopickou esejí, která je fiktivně napsána v roce 2033 a zpětně popisuje, jak společnost přešla na skutečný meritokratický model. K moci se zde dostane nová elita s IQ 125 a výše.

O co jde? V minulosti bylo takřka nemožné, aby se syn dělníka – jakkoli inteligentní a nadaný – stal vědcem, právníkem nebo třeba i jen obyčejným úředníkem. Jaké mrhání lidským potenciálem, že? A naopak, lidé z lepší společnosti a s patřičnými konexemi měli i přes očividnou nekompetentnost zajištěno nějaké teplé místečko na lukrativní pozici. Jak nespravedlivé, že? Proto se přišlo s rozsáhlou reformou školství a už malé děti se nově začaly rozřazovat podle testů inteligence do lepších a standardních škol. Odteď už nezáleží, kde a komu jste se narodili: pokud má jedinec vysokou inteligenci a úsilí to někam dotáhnout, může se i jemu dostat kvalitního vzdělání. Následně se může těšit vysoké pracovní pozici s patřičným platem. Jakýmsi společenským motem se stává rovnice IQ + úsilí = zásluhy.

Co se na tom může pokazit, že. Společenské třídy se reorganizovaly a vznikla nová elitní třída a nové nerovnosti. Muži si teď vybírají své manželky především na základě IQ. Po jedné generaci už většina dětí s vysokou inteligencí pochází právě z meritokratických rodin a meritokracie se tak stává dědičnou. Pokud se elitním rodinám náhodou narodí hloupé dítě, neváhají se jej zbavit a na černém trhu si obstarat inteligentní dítě z nižších vrstev společnosti. Testy inteligence jsou čím dál dokonalejší a dokážou předurčit inteligenci dítěte už od věku tří let.  Nekvalifikovaní lidé s nižší inteligencí jsou nahrazováni stroji a potýkají se s vysokou nezaměstnaností. Jejich nespokojenost prudce roste. V roce 2033 se společnost dostává do bodu krize a blíží se násilná revoluce.

Logické hádanky, které vám dají pořádně zabrat. Kolik z nich uhádnete?

Proč (ne)chtít vládu nejschopnějších?

Už samotný tvůrce pojmu meritokracie tedy varoval před jejím nebezpečím: vznikne nová vládnoucí třída, kde se vysoké postavení v podstatě dědí, přičemž tu pořád zůstává sociální nerovnost a nespokojenost. Samozřejmě to Young záměrně přehnal a dějiny se nakonec ubíraly zcela jiným směrem. Nikde na světě dnes nejspíš nenajdeme skutečnou meritokracii. Spíše mnoho jejích opaků – ale o tom až na závěr.

Přece jen ale těžké myšlenku meritokracie opustit. Vždyť kdo jiný, než ten nejschopnější člověk by měl sedět ve vládním křesle nebo třeba ve vedení firem? Kdo jiný, než ten nejschopnější student by měl mít vyhrazené místo na těch nejlepších univerzitách? Podívejme se na některé z hlavních námitek.

1. Utopie jako každá jiná

V dějinách lidstva se vystřídalo již mnoho politických a ekonomických teorií, které sice na papíře zněly naprosto skvěle a rozumně, avšak v praxi to vždy nějak nedopadlo. Málokdo už po všech těch pokusech s různými systémy může věřit, že zrovna s meritokracií to náhodou bude zrovna to pravé ořechové a nic se tentokrát nepokazí. I kdybychom zavedli nějaká dokonalá společenská pravidla, vždy to stojí a padá na poctivosti jednotlivých lidí. Kdo si dnes například vzpomene na onu deset let starou kauzu plzeňských práv?  Týkala se rozsáhlého plagiátorství a především „rychlostudentů“, kteří získávali diplomy a tituly za neuvěřitelně krátkou dobu studia. Podobně i v USA se před pár lety řešil obří skandál, kdy nejmíň padesát velmi bohatých rodičů dostalo své děti na elitní univerzity v podstatě pomocí úplatků. Pokud někdo dostane diplom jen díky bohatství, pak si můžeme o meritokracii nechat jen zdát.

2. Jak změříme schopnosti?

Asi nejzákladnějším problémem meritokracie je vůbec výběr těch nejschopnějších. Ve zmiňované Youngově knížce se už nejmenší děti rozřazují do lepších škol podle testů IQ – všichni víme, že nadané děti potřebují speciální přístup, jinak by se jejich potenciál nemohl náležitě rozvinout. Ale jsou takové standardizované testy na měření inteligence dostatečně vypovídající? Vždyť spočívají především na abstraktním a logickém uvažování. Ale co emoční inteligence (EQ), sociální inteligence, kreativita a všechny další možné lidské schopnosti? Některým dětem samozřejmě IQ testy vyhovují a zachytí jejich talent logicky uvažovat. Ale lidský svět není jen o logice a zbytek lidských talentů by tak přišel nazmar.

Čím vyšší IQ, tím nižší EQ. Proč mozek a srdce nikdy nechtěli spolupracovat v míru

3. Proč se na vysoké manažerské pozice dostávají břídilové?

Ale co ve firmách? Tam by přece měli sedět ti nejvíce kvalifikovaní a kompetentní, že? V tomto kontextu se často zmiňuje tzv. Peterův princip, který takovou vidinu vyvrací. Kanadský psycholog a pedagog Laurence J. Peter přišel s následujícím vhledem do hierarchie firem a managmentů: Zaměstnanec začíná ve firmě na nějaké obyčejné pracovní pozici. Pokud je na této pozici dobrý a kompetentní, paradoxně zde nezůstane. Dostane se mu povýšení na novou vyšší pozici, kde se musí znovu rozkoukávat. Pokud si ji však osvojí a vykonává kvalitně, je opět povýšen na ještě vyšší pozici, kde musí opět začít od nuly. Jednou se ale může dostat třeba na vysokou manažerskou pozici, na kterou už nebude stačit a bude zde zcela nekompetentním břídilem. Nikdo už jej teď ale nepovýší, ani „neponíží“.  Zůstane tu zaseklý na mnoho let i navzdory krásným meritokratickým myšlenkám.

A co naopak vláda nejhorších?

Existuje i přesný opak meritokracie, který se nazývá kakistokracie – vláda nejhorších, nejméně kvalifikovaných lidí. Ne že by snad o něco takového někde ve světě usilovali, spíše jsou takto nazývány politickými komentátory některé vlády ve světě. Asi nepřekvapí chudé a zkorumpované republiky subsaharské Afriky, nebo třeba Bolsonarova brazilská vláda, ale nálepku kakistokrata si vysloužil i současný premiér Spojeného království Boris Johnson, exprezident Donald Trump i ruský vládce Putin.