Máte nějaké to kilo navíc a přáli byste si ho shodit? Myslíte si, že vám vyšší váha komplikuje život? Mnoho lidí už přišlo na to, že dokonalá postava není všechno. Některé ženy ale bohužel honbě za štíhlou postavou podlehly a dodnes nesou neblahé následky. Jak se žije s mentální anorexií a bulimií?
Dvaadvacetiletá Lenka váží necelých 23 kg a pořád si myslí, že je tlustá. Podle jejích slov se jí zvedá žaludek pokaždé, když se podívá do zrcadla. „Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit“, říká.
Poruchy příjmu potravy bývají diagnostikovány i u dětí
Její problémy začaly už na základní škole, kdy se rodiče rozvedli a Lenka si musela projít nelehkým obdobím. Do toho se jí začali spolužáci smát kvůli ošklivému ekzému, takže se dostala do stadia, že nejdřív začala nenávidět svou pleť a později sebe sama.
Jednoho dne došla k zjištění, že všechny oblíbené a spokojené dívky, které zná, jsou hubené! To byl spouštěč k tomu, že začala hubnout. „Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. V sedmnácti letech jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní coly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla zpátky a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit.“
S kily navíc nemůžu být oblíbená
Přestože Lenka vypadala jako chodící kostra a měla za sebou půlroční pobyt v nemocnici, poprvé v životě měla pocit, že má nad něčím kontrolu a věřila, že ji druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Po druhé hospitalizaci, kdy ji propustili s váhou 45 kg, se na doporučení spolupacientky vydala do lékárny, kde nakoupila projímadla. „Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší, než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená – a na ničem jiném mi nesešlo.“
Celé dny jedla, zvracela a plánovala, co sní zítra. Byla už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly ji záchvaty a křeče. Matka se jí ze všech sil snažila pomoci, ale vše bylo marné. „Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale pokaždé, když jsem trochu nabrala a pustili mě, hned jsem vše zase shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř.“
Hubnutí smyslem života
Lékaři nakonec pochopili, že ústavní léčba na Lenku nezabírá, a povolili jí zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy jí začalo docházet, jak ubližuje svému tělu. Třikrát ji znovu odvezli do nemocnice, protože jí tělo vypovědělo službu. Začaly se jí drolit zuby, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly kosti. „Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu – chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií,“ vypráví Lenka o době, kdy si uvědomila, že takhle dál žít nemůže.
S matčinou pomocí se jí nakonec přece jen podařilo nepřejídat se. To ale mělo takový efekt, že přestala zároveň i jíst. „Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a cole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater.“
Chci vrátit čas!
Lenka si je moc dobře vědoma toho, co se svým tělem a psychikou udělala, je z ní troska. Od patnácti let nemenstruuje a některé orgány jí vypovídají službu. Už nikdy nebude mít děti. Nedokáže spát souvisle ani hodinu a cítí vinu za trápení, které způsobila matce.
K stávající situaci se vyjadřuje takto: „Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já.“
