Paranoidní porucha osobnosti je častější u lidí, kteří měli špatné dětství

Paranoidní poruchu osobnosti charakterizuje přetrvávající vzorec podezřívavosti, který dotyčného vede k přesvědčení, že ostatní lidé vůči němu jednají zlomyslně. Dříve se označovala i jako osobnost kverulantská či osobnost fanatická. Tito lidé jsou paranoidní a mají potíže s porozuměním ostatním lidem, což často ovlivňuje jejich vztahy a neschopnost je dlouhodobě navázat. Jak poznat, zda v okolí nemáte někoho s paranoidní poruchou osobnosti a jak s tím případně pracovat, to se dozvíte v tomto článku.

Co je paranoidní porucha osobnosti

V psychologických kruzích se tato porucha zkracuje na PPD z anglického Paranoid personality disorder. Spadá do tzv. poruch osobnosti skupiny A, které se často pojí se schizofrenií. Zařazuje se mezi specifické poruchy osobnosti. Podle mezinárodní klasifikace nemocí se tento typ poruchy vyznačuje nadměrnou citlivostí k odmítnutí, urážkám a jejich zveličování, jedinec je ve vyšší míře podezřívavý a má tendence si zkreslovat zkušenosti chybným vyložením situací, byť jsou tyto události přátelské či neutrální. Jedinci jsou excentričtí, vykazují kognitivní a percepční deformace, nicméně na rozdíl od schizofrenie si tito lidé stále ještě uchovávají jisté chápání reality. Jinými slovy, problém u nich není v pojímání skutečnosti, ale v jejím následném výkladu.

Podle Cleveland Clinic se v celkové populaci objevují lidé s paranoidní poruchou osobnosti v 2-4 procentech, přičemž je podle statistik častější u mužů. Healthline zase uvádí, že do rizikových faktorů spadají i nízkopříjmové domácnosti, společensky vyloučení jedinci a tak podobně.

Hypochondrie jako psychická porucha – jak poznáte, že jste hypochondr?

Příznaky a projevy paranoidní poruchy osobnosti

Člověk trpící touto poruchou se často projevuje zvýrazňováním vlastní osoby a extrémní vztahovačností. Jeho osobností rysy zahrnují paranoiu vůči druhým lidem a soustavně je z něčeho nekalého podezírá. Lidé s paranoidní poruchou osobnosti mají potíže především s jakýmkoliv vztahem k druhým lidem. Může se jednat o rodinu, blízké přátele, ale také o širší společenské známosti.

V tomto smyslu to vypadá velmi zamotaně a nejednoznačně. Jak tedy rozpoznat, že se jedná o paranoidní poruchu osobnosti? Částečně může napovědět test, který by měl ukázat, zda dotyčný splňuje počáteční kritéria podle Americké psychiatrické asociace. Jedinec s paranoidní poruchou osobnosti nemusí splňovat všechny znaky, ale stačí, když u něj budou přítomny čtyři ze sedmi konkrétních symptomům. Samozřejmě však platí, že diagnózu může provést pouze kvalifikovaný odborník.

Sedm základních znaků podle nichž poznáte, že má jedinec paranoidní osobnost

1. Bez očividných důkazů podezírá ostatní z toho, že jej využívají a klamou.

2. Je zaujatý neoprávněnými pochybnostmi k důvěře svých přátel a okolních lidí. Má tendenci bájit konspirační vysvětlení.

3. Postrádá důvěru k ostatním, má strach se s něčím svěřit z obav, že to bude využito proti němu.

4. Události si často vykládá ponižujícím či ohrožujícím významem.

5. Neústavně cítí zášť proti lidem kvůli domnělým urážkám, neodpouští zranění a nezapomíná na minulé urážky.

6. Neustále je ve střehu, za každou poznámkou hledá kritiku, kterou vnímá jako útok na svou osobu, nepřiměřeně reaguje na kritické prvky, reaguje naštvaně nebo rovnou přechází do útoku.

7. Opakovaně bezdůvodně podezřívá blízké osoby (přátele, partnery apod.), u nichž hledá zradu a nevěru.

Jak se diagnostikuje paranoidní porucha osobnosti

Podle Psychcentral je PPD těžko diagnostikovatelná, jelikož jedinci zpočátku absolutně odmítají jakoukoliv diagnózu ze samotné podstaty svého onemocnění – nedostatku důvěry. Obdobně jako třeba u narcisů je velmi těžké dotyčného i jen přesvědčit, že má nějaký psychický problém. Často se nemocný k diagnostice dostane až v momentě, kdy začíná mít problémy v životě, nebo jakmile jeho okolí přestává zvládat jeho paranoidní myšlení a stres z něj plynoucí.

Diagnózu paranoidní poruchy osobnosti stanoví odborník na duševní zdraví, který porovná příznaky a životní historii se sedmi výše uvedenými základními znaky PPD. Psychiatr posoudí, zda příznaky splňují kritéria nezbytná pro diagnostiku poruchy osobnosti.

Varovné příznaky schizofrenie. Co nemoci předchází a jak ji léčit?

Nejčastěji se při diagnóze psychiatr zaměřuje:

• na obavy nemocného

• hlavní a převažující myšlenky

• typické chování v různých situacích

• stav osobních vztahů

• osobní a rodinnou anamnézu

Pokud vám zmíněné rysy paranoiků připomínají někoho blízkého, nebo se v nich dokonce i sami vidíte, pozor na unáhlené závěry. Laik může například paranoidní poruchu osobnosti snadno zaměnit za narcistní osobnost. Jak podotýká psychoanalytička Nancy McWilliams, vztah mezi paranoidní osobností a všemocností primitivního narcismu je velmi blízký – oba typy poruch pojí vnitřní stud, vina a závist, kterou nemocní obrací vůči jiným lidem.

Léčba paranoidní poruchy osobnosti

Léčba PPD obvykle zahrnuje dlouhodobou psychoterapii s odborníkem, který má zkušenosti s konkrétní poruchou a dokáže rozlišit jednotlivé prvky chování a postupně s nimi pracuje. Farmakologické prášky se předepisují jako pomocný prvek při výskytu úzkostí, agresivity a dalších nepříjemných příznaků u nemocného.

Na psychoterapii se pracuje s těmito motivy:

• rozpoznat a pochopit vnitřní pocity zranitelnosti

• podpora v pochopení sebe hodnoty

• vytváření důvěryhodnějšího pohledu na ostatní

• porozumění a artikulace utrpení z minulosti a následná práce s pocity k ostatním

Příčiny paranoidní poruchy osobnosti

Vědci dnes přesně nevědí, co způsobuje paranoidní poruchu osobnosti a existuje hned několik teorií. Většina odborníků se však podle healtline hlásí k tzv. biopsychosociálním příčinám. Z hlediska biologických faktorů platí, že pokud má někdo v rodině například schizofrenika, má mnohem silnější predispozice k PPD. Sociální faktor je neméně důležitý a záleží, jak dotyčný interaguje s okolím. S tím souvisí i faktor psychologický, který udává osobnost a temperament jedince, například jak dokáže zvládat stres. Za rozvinutí paranoie tedy není odpovědný jen jeden vliv, ale komplexita a provázanost více faktorů.

Syndrom explodující hlavy, chodící mrtvoly nebo cizí ruky. Znáte je?

Theodore Millon podotýká, že velkým rizikem je například zneužívání či týrání v dětství. Všechny vztahy jsou založeny na důvěře a pokud v dětství dítě tuto důvěru ztratí, dochází k závěru, že chronické pocity nejistoty a nespravedlnosti jsou základem sociálních vztahů. A co víc, nabude dojmu, že vztahy fungují na principu ponížení.

Pokud je rodič sadistický a ovládající, trestá dítě za citovou závislost a chladně mu uděluje tresty, budoucí paranoik má pocit, že krutost je oprávněná. Do budoucna se učí očekávat zneužívání a útok od druhých. V dospělosti je nedůvěřivým, izolovaným člověkem, který nenávidí závislost na ostatních.

Konkrétní příklad paranoidní poruchy osobnosti

Následující kazuistika nám krásně ukáže konkrétní chování paranoika s PPD. Jedná se o Rona, rozvedeného muže a otce dvou dětí, který se dostal před soud kvůli tomu, že odmítal platit své ženě alimenty.

Jeho agresivní postoj je obranný s překříženými pažemi na prsou, poklepává nohou o zem a upřeně se dívá na toho, s kým mluví, aniž by přerušil oční kontakt. Už rok odmítá své exmanželce platit alimenty na dvě děti, jelikož se domnívá, že není jejich biologickým otcem. Jen ztěžka rozmlouvá s terapeutkou o svém soukromí, neboť se obává spiknutí.

Zároveň se ze sebe snaží dělat oběť vztahu s bývalou manželkou a vypráví cosi o nevěře. Když se ho terapeutka dotáže, zda k tomu má nějaké důkazy, nepodává přímé zdůvodnění. Myslí si, že jeho bývalý nejlepší přítel měl aférku s jeho bývalou ženou. Pak podotýká: „něco v jejich očích je lživé“ a tato víra mu jako zdůvodnění stačí. Uznává sice, že se mu jeho děti podobají, stejně tak ale mají hnědé vlasy, což má i jeho bývalý nejlepší přítel. To má být další důkaz o jejich nevěře. Naproti tomu fakt, že i jeho bývalá manželka má hnědé vlasy, nepovažuje za důležitý.

Ukazuje se, že Ron má problémy i v práci. Myslí si, že jeho spolupracovníci manipulují s jeho přesčasy a snaží se, aby nemohl uživit rodinu. Zatím to však nemůže dokázat, ale je prý neustále v pozoru, aby je mohl přistihnout při činu. Jakmile se terapeutka zeptá, proč těmto velmi nepravděpodobným scénářům věří, po chvilce rozrušení reaguje útočně – že prý se proti němu terapeutka se soudcem spikla. A snad i jeho děti jsou spolupachatelé tohoto spiknutí.

Psycholog Theodore Millon vysvětluje Ronovo chování jako obranný mechanismus

Neustále cítí útok na svou osobnost. Jeho myšlení se odvíjí od předpokladu, že pokud bude úspěšný, tak celému světu ukáže, že není ubožák, jak si o něm každý myslí. „Ron je člověk nízké morálky a také je neschopný zajistit rodinu, což je zjevně vlastnost zásadní pro jeho sebeúctu. Domnívá se, že on je ten nezbytný pro respekt ostatních.“ Nejenže se jeho obrana vztahuje na bývalou manželku, ale aby byl jeho příběh smysluplný, přidává do smyšleného spiknutí i své kolegy v práci, aby si mohl zdůvodnit nedostatek peněz.

Antidepresiva zobeme jako lentilky. Proč to s nimi přeháníme a kdy jsou nutná?

V Ronově mysli se pak bude moci odehrávat scénář typu: „Jo, slyšel jsem, jeho výplata byla tak hrozná, že jeho žena to už nevydržela a začala si s jeho nejlepším přítelem.“ Ron tak bude mít důkaz o nekalém jednání druhých za jeho zády, ale i odůvodnění, proč mu byla manželka po celá léta nevěrná.

Jeho četná podezření zkreslují realitu, ale aspoň zachraňují to malé sebevědomí, které má. Ronova zkušenost viny a závisti jsou řešena v podstatě stejným způsobem. Paranoici vždy přenáší vinu – a všeobecně různé vlastnosti, které ostatním závidí – ze sebe na ostatní. Je to skutečně důmyslný obranný mechanismus mysli.

knižní zdroje:

Millon – Personality Disorders in Modern Life,

McWilliams – Psychoanalytic diagnosis: Understanding personality structure in the clinical process