Když jsem se vdala, snila jsem o dětech a domově plném lásky. Přesně o takovém, ve kterém jsem vyrostla. A myslela jsem si, že to bude trvat věčně.
Křesťané nevěří na rozvod a ani žádný člen mé rodiny se nikdy předtím nerozvedl. Koneckonců, proč by se někdo vrhal do manželství a pak se rozváděl? Já určitě ne. A přesto mě to potkalo. Žít šťastně až do smrti se mi nevyplnilo. S manželem jsem se rozvedla po 13 letech manželství. Našemu synovi přitom bylo pouhých 18 měsíců.
Co se stalo dál, nebylo dobré. Děly se ošklivé věci a já svého exmanžela nenáviděla. Nemohla jsem ho ani vidět a nechtěla jsem být v jeho přítomnosti. Nejsem na to pyšná, ale vím, že poučit ze svých chyb se můžeme jen tehdy, pokud jsme k sobě upřímní. Po letech nepřátelství se v mé mysli něco změnilo a já už nechtěla dál nenávidět. Nenávist je totiž nesmírně vyčerpávající. Nenávist z vás vysaje veškerou energii. Chtěla jsem klid a mír, ale abych ho dosáhla, věděla jsem, že musím nejdřív odpustit.
Moje přítelkyně se mě jednou zeptala: „Jak ses zbavila bolesti a hněvu?“ Odvětila jsem jí: „Pomysli na své děti. Občas se na ně zlobíš, ale nikdy ti to nevydrží dlouho. Nakonec necháš hněv odejít, protože jsou to tvoje děti.“ A přesně takhle jsem to udělala. Nechala jsem to prostě být.
Jak se naučit odpouštět podle psychologů? Ovlivní to váš budoucí život!
Navíc jsem chtěla, aby můj syn vyrůstal v milující rodině, i když v rozdělené. Nechtěla jsem vidět Jakoubka při prvním přijímání v slzách, protože jeho rodiče nesedí spolu. Nechtěla jsem, aby si můj syn musel vybírat, kterého z rodičů má obejmout při složení maturity, protože nejsme všichni spolu. Nebyla to přece chyba mého syna, že jsme se s mužem rozešli, tak bychom mu neměli lámat srdce.
Společná péče rodičů o dítě po rozvodu. Jde to, ale musíte spolupracovat
Takže jsem odpustila. Odpustila jsem svému ex, odpustila jsem sama sobě a i můj ex mi odpustil. Pořád jsme měli určité problémy, ale byli jsme tu společně pro Jakuba. Seděli jsme vedle sebe při Jakoubkově prvním přijímání i na maturitním plesu. Společně jsme navštěvovali rodičovské schůzky, vypravovali ho na školní výlety a vozili ho na letiště, když se rozhodl navštívit cizí zemi. Můj exmanžel se znovu oženil a narodila se mu dcera. I přesto jsme ale schopní být spolu a stále tvořit se synem rodinu. Kamarádka mi nedávno řekla: „Je skvělé, že pořád fungujete jako rodina. Nebylo by hezké, kdyby byly všechny rozvedené rodiny takové?“
Po 18 letech od rozvodu je pro mě můj exmanžel zároveň velmi dobrý přítel. Pokud něco potřebuji, vždy je tu pro mě a já se k němu chovám úplně stejně. Jsme vzory pro Jakuba. Důkazem je jeho nedávná zpráva, kterou mi poslal: „Cítil jsem obrovský příval emocí, když jsem se na letišti ohlédl za sebe a viděl tebe i tátu, jak se se mnou loučíte. A zvlášť ty jsi na mě mávala, jako kdybych odcházel do války. Cítil jsem, že mě oba dva milujete. Jsem nesmírně vděčný, že jste oba dva mými rodiči. Ne každý může říct, že má s rodiči takové pouto jako já. Děkuji za vaši bezpodmínečnou lásku, kterou jsem byl požehnán.“
Vlastně jsme my všichni požehnáni, protože jsme našli cestu, jak se důstojně rozvést. Neříkám, že to takto může fungovat každému. Je jasné, že existují situace, kdy to fungovat nebude. Ale pokud mohu dítě ušetřit zármutku, pak to stojí za to. Opravdu je možné se rozvést s důstojností. I v rozvedené rodině je možné vychovávat šťastné dítě. Nechtěla jsem svůj příběh psát jako pohádku, ale je pravda, že jsem se dostala do šťastného konce. Mám totiž svého Jakuba!
