Netřeba vysvětlovat, proč se lidé na celém světě nedokáží dorozumět. Proč vznikají celosvětové válečné konflikty, i ty malé války uvnitř našich domovů a srdcí. Proč si tedy vlastně nerozumíme, když nám byl dán dar řeči? Proč každý mluvíme jiným jazykem? A co vlastně můžeme udělat pro to, abychom si tak nějak byli blíž a dokázali se vcítit do druhého člověka? Někdy nemusíme rozumět, stačí respektovat….
Umění naslouchat a nastavit si své hranice
Patříte mezi ty, kteří dokáží naslouchat druhým a nechávají se pravidelně zavalit množstvím slov od takzvaných chrličů a věčných řešitelů? Rozhodně se naučte nastavit si hranice! Jedna věc je naslouchat a ta druhá chtít naslouchat opravdu všemu. Kromě toho i vy máte právo na to se nějak vyjádřit, i kdyby vaše potřeba sdílení byla jiná nebo menší. V každém vztahu, ať už přátelském či partnerském, je potřeba, aby existovala nějaká rovnováha. Více sdílející partner, který vás dokáže zavalit svými emocemi a myšlenkami, by měl umět vhodně vykompenzovat i vaši potřebu sdílení a komunikace.
Pokud jste typ takzvané vrby a naslouchače, je to určitě do nějaké míry v pořádku. Možná se vám často stává, že se vám svěřují i naprosto cizí lidé. Ovšem pozor, snadno se tak může stát, že na vás druzí vyblijí své problémy a odcházejí pryč. Jim se uleví, ale vám ne. Jestliže nepracujete v pomáhajících profesích nebo nejste zrovna školený terapeut, od kterého se to naslouchání jaksi očekává, udržujte si pevně svou hranici do takové míry, která je vám příjemná.
Ejakulace slov a emocionální bouře
“Nezvládám emoční výlevy své ženy a to, že neustále o něčem mluví. Unavuje mě to. Ona mi vůbec nerozumí a nevnímá, že už mám toho dost a taky bych někdy něco rád řekl,” svěřuje se pětatřicetiletý podnikatel Aleš, který je přesně tím mužem, co poslouchá a přikyvuje, aby měl doma klid. Právě proto taky moc často doma nebývá a na své myšlenky a postřehy má raději kamaráda. Všem říká, že jeho žena mu nerozumí a on nechápe její naprosto zbytečné výlevy, kterými by jim oběma ušetřila spoustu celodenního času.
Někteří lidé mají ve zvyku neustále mluvit a zamotávat se do svých slov jako do klubek nití, často jsou to emočně podbarvené záležitosti. Tito lidé mají velkou potřebu sdílení a vyjadřování, asi i proto, aby se v tom sami neztratili. Bohužel problém nastává ve chvíli, kdy tím obtěžují ostatní a nedokáží empaticky navnímat, že ten druhý člověk není naladěn na tuto rozpravu. Jedinou možností je zcela asertivně ukázat chrličům stopku. Jednoduše je zastavit. Jinak se jich nezbavíte.
Můj manžel nemluví, co s tím?
Ano, skutečně je to tak. Někdo mluví moc, jiný zase málo. Co dělat, když druhý člověk neustále mlčí a na vaše otázky odpovídá svým oblíbeným slůvkem: “Nic.” ? Nezbývá než to respektovat. Možná budete mít díky tomu tichou domácnost, ale hlavně si dejte pozor na jednu věc. Nikdy si nevytvářejte domněnky, pokud druhý člověk nemluví. Ušetříte si tím spoustu nepříjemností. Rada číslo dvě zní: zaměřte se na nonverbální komunikaci. I člověk, který nemluví slovy, vám jasně sděluje všechno potřebné. Stačí si jen trochu více všímat!
“Můj manžel je velice nemluvný člověk. Za celou dobu našeho manželství řekl dvě slova – u oltáře to bylo ANO a když jsem mu porodila syna, tak DĚKUJI. Možná teď trochu přeháním, ale opravdu mě stojí velké úsilí z něj něco páčit. Zpočátku jsem si vytvářela domněnky a na své otázky si odpovídala sama, což bylo opravdu špatně a čeřilo to klidné vody našeho vztahu. Postupně jsem se to naučila respektovat a muž se i více snažil se mnou komunikovat. Když lidé chtějí, jde to,” vysvětluje padesátnice Anna, která manžela nemluvu pro jeho mlčenlivost neopustila.
Empatie a respektování všeho, čemu nerozumíme
Vcítění se do druhého člověka je někdy těžké. Obzvláště v konfliktech, kdy je často primární snahou hádky vyhrát spor nebo ublížit tomu druhému, ale také tehdy, když se jedná o, pro nás, naprosto nepochopitelnou a neznámou situaci, kterou jsme nikdy nezažili. Můžete si tisíckrát říkat: “Jak tohle mohl říct? Jak mi tohle mohl udělat? Tohle bych já nikdy neudělal! Nechápu ji, nerozumím tomu, jak se chová! “ a tak podobně. I když často nerozumíme, ze všeho nejdůležitější je umět druhého člověka respektovat, i když má všechno úplně jinak než my.
“Nikdy jsem nerozuměla tomu, proč mi manžel nikdy nedokázal říct, že mě má rád. Copak ho to stojí tolik úsilí říct jediná dvě slova – MILUJI TĚ ? Připadala jsem si méněcenná, nemilovaná, tak moc jsem to potřebovala slyšet, nechápala jsem ho a nedokázala jsem respektovat, že je to pro něj tak moc těžké, “ říká třicetiletá maminka dvou dětí Hana. “Tehdy jsem si neuvědomovala, že on mi tu lásku dává najevo jinak – ne slovy, ale svým chováním,” dodává.
Jak si říct o to, co chceme
Komunikace často spočívá v tom, umět si říct o to, co chceme, a to zcela přijatelnou formou, a jazykem, kterému druhý člověk rozumí. Jinak se přece bavíme s dvouletým dítětem, jinak s puberťákem a jinak se svou manželkou nebo partnerem. Každý člověk potřebuje úplně jinou formu naprosto stejného sdělení, aby tomu porozuměl. Pokud nebudete mluvit a očekávat, že je váš milý jasnovidec, škaredě spláčete nad výdělkem. Stejně tak nemůžete chodit kolem horké kaše a neustále dokola omílat stejné a nesrozumitelné nebo příliš květnaté věty. Někomu skutečně stačí pouze oznámit: “tehdy a tehdy, v tolik a v tolik.”
“Manželka chtěla jet na výlet a nevěděla kdy, kam, s kým, ani jestli na to budeme mít peníze. Přišla za mnou a začala mluvit o počasí, skončila u hlídání dětí babičkou a nakonec ještě dodala, že ji bolí zuby a dostane opožděný honorář za svou práci. Nakonec se rozbrečela a se slovy, že jí vůbec nerozumím a kašlu na ni mi práskla dveřmi. Než jsem položil ten šroubovák a došlo mi, co vlastně chtěla, byla pryč.
Stačilo kdyby mi řekla: ‘Tento víkend chci jet na výlet do Krkonoš, raději malou necháme u babičky a pojedeme pod stan, tím ušetříme nějaké peníze. Pojedeme až se vrátím v pátek od zubaře. Vyhovuje ti to tak a budeš mít už spravené auto?’ ”směje se Mirek. Ono to vždycky jde. Jen je třeba vědět jak a nepřestávat se o to snažit. Víte, jak se to říká – kde je vůle, tam je cesta…
Ohodnoťte tento článek:
Diskutovat
