Sedmatřicetiletá Renča se už mnohokrát ptala sama sebe, co je to láska. Jestli je láska i vděčnost a závazek. Když byla na dně, přišel rytíř, který jí pomohl se zvednout. Ale je to, co k němu cítí, opravdu láska?
Vyrostla jsem v rodině, kde bylo domácí násilí
Řeším zvláštní věc, která mě napadla až poslední dobou a která mi za poslední měsíce nedá spát. Vyrostla jsem v rodině, ve které bylo domácí násilí. Můj otec byl alkoholik a bil matku. Sama jsem se snažila takových vztahů v budoucnu vyvarovat, proto jsem při této maximální snaze poznala muže, který byl pravým opakem mého otce. Tehdy jsem ale ještě netušila, že je to notorický sukničkář, patologický lhář a člověk, který si potřebuje neustále zvedat sebevědomí. Nepil a nebil mě. Ale zjistila jsem, že je jinak úplně stejný jako můj otec. Zakomplexovaný jedinec, který udělá všechno pro to, aby si zvednul své ego. Nebylo mi s ním dobře. I přestože jsem s ním čekala dítě, odešla jsem. Tehdy jsem to dokázala…
Heslo z TikToku upozorňující na domácí násilí zachránilo život unesené dívce
Marně jsem kromě vděčnosti a kamarádství hledala lásku
Neměla jsem moc peněz a ani kde bydlet. Bylo to hodně těžké. Pomohl mi jeden kamarád ze základky, kterého jsem vždycky podezírala z toho, že je do mě zamilovaný. Vzal mě jako těhotnou k sobě do bytu, choval se ke mně moc hezky a netajil se svou náklonností ke mně. Cítila jsem k němu neskutečnou vděčnost a byla jsem šťastná. Začali jsme si spolu a moje dosud nenarozené dítě přijal za své.
Vnímala jsem ho jako dokonalého člověka a konečně jako skvělého, charakterního muže, který se nechová jako idiot. Marně jsem však k němu hledala nějakou lásku nebo vášeň. Nic takového jsem necítila. Pořád to byl hodný kamarád, kterého jsem měla ráda a se kterým jsem měla klid a bylo mi dobře.
Prý lepšího chlapa už nenajdu
Říkala jsem si, jestli tohle v lásce stačí. Jestli je to ten pravý vztah. Takový, jaký má být. Po narození dcerky Natálky jsem ale začala trpět depresemi. Nevěděla jsem, jak dále žít a jestli to, jak žiju, je moje správná cesta. U Lukáše mi bylo dobře, ale pořád jsem si tam připadala jako cizí člověk na návštěvě. Jako na návštěvě u kamaráda. Přitom on už se mnou plánoval další dítě a chtěl si mě vzít. Máma mi pořád do telefonu říkala, ať nejsem hloupá a jestli prý chci raději dopadnout jako ona. Že tak hodného chlapa jako je Lukáš už nenajdu.
Nevím, co jsem si tehdy myslela. Asi to, že jednám správně. Že to tak má být. Začala jsem brát antidepresiva. Můj život se omezil na péči o dítě, pocit vděčnosti k Lukášovi a to, že bych si ho měla vážit. Není pravda, že bychom si rozuměli úplně ve všem. A i on míval své nálady. Ale často mi dával najevo, že je tu pro mě a že mi pomůže vyřešit všechno na co si vzpomenu, jako bych snad sama neměla žádnou vůli. Připadala jsem si tehdy hrozně nesamostatná, uvázaná v nějakém vztahu, o kterém jsem ani nevěděla, že v něm chci vlastně být.
Role převozníka ve vztahu aneb proč přitahujete lidi, kteří jsou brzy po rozchodu?
Mám pocit, že nežiju svůj život
Rok po porodu se ale všechno ještě více zhoršilo. Mám teď pocit, že sama nedokážu existovat. Že nežiju svůj život. Trpím úzkostí. Bojím se vyjít ven na ulici bez doprovodu Lukáše. Mám pocit, že kdybych odešla, umřeme s Natálkou hlady, anebo že se neubráním nějakému dalšímu chlapovi, který bude opilec a násilník a bude mě bít stejně, jako bil otec matku. Mám pocit, že jsem na Lukášovi až nezdravě závislá. Ale přitom si vůbec nejsem jistá tím, že ho miluji a že s ním chci opravdu být. To ve mně vyvolává špatné pocity a cítím se neustále v depresi a psychicky rozhozená. Antidepresiva mi nepomáhají a mrzí mě, že jsem kvůli nim nemohla malou déle kojit.
Vím, že mě Natálka potřebuje. Že bych měla něco udělat se svým životem, postavit se na vlastní nohy a přestat se bát. A hlavně se rozhodnout, jestli chci doopravdy být s Lukášem, anebo sama. Já se ale na druhou stranu bojím, že nedokážu být sama…
Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla pro zachování anonymity změněná.
