Kristina Fišerová (25) je mladá, krásná a milá dívka s lesbickou orientací. Trpí však schizofrenií. O své nemoci a životě s ní hovoří otevřeně. Ráda by tak pomohla jiným lidem, kteří mají podobné problémy a ukázala všem, že i život se schizofrenií může být naplněný.
Na sociálních sítích se o své nemoci vyjadřujete otevřeně. Je to kvůli tomu, že vám to pomáhá se s tímto faktem srovnat, anebo kvůli osvětě a destigmatizaci schizofrenie?
Myslím, že lidé mají o této diagnóze spoustu mylných domněnek a druzí (nemocní) lidé se poté bojí o tom veřejně mluvit. Tak by to být nemělo. Mně jde především o osvětu a jsem velmi ráda, že mohu poskytnout tento rozhovor, za to velmi děkuji.
Jak dlouho máte tuto diagnózu a jak se to vlastně všechno přihodilo?
Tuto diagnózu mám teprve krátce. Nejprve mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti a až posléze, před pár lety, schizofrenie. Vznik potíží ale datuji přibližně okolo 13. roku věku. Prodělala jsem rakovinu, konkrétně zhoubný nádor ve stehenní kosti, který se zároveň projevuje metastázemi v plicích. Metastáze mi imunitní systém zničil, ale musela jsem podstoupit velmi náročnou operaci, kde mi byla dána kost dárce. Celé to pro mne bylo velmi stresující a emotivně náročné. Předpokládám, že tento stres spustil první plíživé příznaky onemocnění, kterými byla emoční oploštělost a melancholie.
Existují nějaké další zásadní události ve vašem životě, či dědičné vlivy, které toto onemocnění mohly spustit?
Existují. Má maminka Jana byla velmi vážně nemocná. Trpěla těžkou schizoafektivní poruchou a dokonce se bohužel dvakrát pokusila o sebevraždu. Měla jsem tedy silné genetické předpoklady k vypuknutí nemoci. Co však, myslím si, plně spustilo tuto nemoc byly dvě konkrétní chvíle.
Po smrti maminky mi byla nejbližší osobou moje babička, nadevše jsem ji milovala. Bohužel zemřela mně před očima, když mi bylo sedmnáct. V ten daný moment ztráty nejbližšího člověka jsem se začala zvláštním a bláznivým smíchem smát a nemohla jsem dlouho přestat. Tehdy to podle mne propuklo plně poprvé. Podruhé to bylo pod vlivem houbiček – psilocybinu, který jsem užila na šamanské ceremonii.
Varovné příznaky schizofrenie. Co nemoci předchází a jak ji léčit?
Jste neustále pod medikací, nebo máte i světlé chvilky a fungujete bez léků? Byla jste hospitalizovaná?
Hospitalizovaná jsem nebyla nikdy. Strávila jsem pouze pět dní na krizovém oddělení psychiatrie Bohunice.
Já bez léků nedokážu absolutně vůbec fungovat. Už jsem je zkoušela vysadit pod dohledem lékařky víckrát a pokaždé mi okamžitě nastoupila nemoc nazpět.
Jak jste snášela různé léky? Jistě mají spoustu velmi nepříjemných nežádoucích účinků…
U mne to hledání správné kombinace léků bylo velmi složité. Cítím se lehce rozhněvaně, že jsem dostala olanzapin (ačkoliv skvěle účinkoval), po kterém jsem za neuvěřitelně krátkou dobu přibrala 35 kg. Jiné léky zas způsobovaly to, že jsem se musela neustále pohybovat a nedokázala jsem setrvat v klidu. Momentálně beru léky, které způsobují tzv. „stropky“ – to znamená, že se mi oči otáčí samy od sebe směrem vzhůru a jde vidět jen oční bělmo. Na to beru speciální léky, antiparkinsonika, které tomu zabraňují. Ačkoliv to může působit na někoho hrůzně, jsem za léky velmi ráda, protože bez nich je to potom opravdu hrůza.
Míváte při atace různé halucinace či vize?
Mívám různé vize, bludné myšlenky i halucinace. Od slyšení hlasů a šamanských bubnů, až po temné stíny vznášející se mi nad postelí. Pro mne nejhorší byly dotykové halucinace, kdy se mne ve spánku někdo dotýkal. Taky jsem zažila stavy, kdy jsem měla pocit, že visím ve vesmíru a sahá na mne nějaká zlá ruka. Psychóza je jako roztříštěné zrcadlo, ztracená realita okolo vás létá v podobě drobných ulomených střípků.
Co byste doporučila lidem, kteří mají různé psychické obtíže a bojí se s tím svěřit, nebo jít k lékaři? Když člověk již nad sebou zcela ztratí kontrolu, těžko se nechá dobrovolně odvézt na psychiatrii…
Doporučila bych nemít strach. Nikdo z nikoho dělat „blázny“ nechce. Schizofrenie a jiná psychická onemocnění nejsou oku sice viditelná, ale jsou to onemocnění jako každá jiná. Musí to přestat být tabu.
Pokud nejsme schopni my sami posoudit náš stav, potom je na okolí, aby vnímalo, že potřebujeme pomoc a zasáhlo.
Jaký je váš život? Dá se říci že plnohodnotný? I po profesní či vztahové stránce?
Já mám naprosto úžasnou partnerku, která je mi tou největší oporou. Ve vztahu jsem velmi spokojená. Pracuji momentálně v chráněné dílně na částečný úvazek a jsem za tuto práci velmi vděčná. Ráda bych k tomu posléze připojila i dálkové studium, konkrétně sociální činnost na SŠ, kterou si chci dodělat.
Kdy jste zjistila, že vás přitahují ženy?
Zjistila jsem to zhruba ve 14 letech. Moje rodina je však katolicky založená, takže do dneška má problém to tak nějak úplně přijmout. Já sama sebe přijala a jsem opravdu šťastná za to, jaká jsem. Neměnila bych.
Jaké máte zájmy a koníčky, co byste chtěla v životě dokázat? Dá se s tímto onemocněním najít v životě motivaci?
Vášnivě miluji hudbu, většinu dne trávím poslechem hudby. Ráda se dívám i na seriály a filmy. Chodím s partnerkou na procházky a na výlety. V životě bych se chtěla věnovat sociální činnosti.
Co se týče té motivace, díky léčbě v dnešní době většina pacientů nemá příznaky onemocnění, takže motivace se jistě dá najít, pokud po ní člověk zapátrá.
Máte nárok na nějaký důchod či finanční podporu?
Pobírám invalidní důchod 2. stupně.
Jaké je vaše vzdělání?
Mám bohužel stále jen základní školu. Mým snem by bylo alespoň si dodělat maturitu. Samozřejmě sním i o tom, že jednou vystuduju vysokou školu – konkrétně sociální práci, ale nepředbíhám. Jedno po druhém, malé krůčky…
Přeji vám, ať se to podaří!
2 fotky 
