2 fotky 
Každý z nás se již určitě setkal se sexistickými vtipy, kterými se baví obě pohlaví. Mnohé moderní ženy může třeba rozhořčovat sexismus na velikonoce a nemusí být hned feministkami. A reklama nemusí zaujmout pouze nahým ženským tělem. Ale obětí sexismus jsou také muži. Mohou vyjadřovat pocity nebo plakat, aniž by byli slaboši. Nemusí být alfa samci přeplněni testosteronem, aby byli skutečnými muži. Právě proto je důležité o sexismu individuálně i celospolečensky diskutovat, aniž bychom sklouzávali do karikatur typu „dneska už muž nemůže ani podržet ženě dveře“.
Co je to sexismus
Sexismus lze definovat jako ideologii založenou na přesvědčení, že jedno pohlaví je nadřazené druhému. Jedná se o diskriminaci, předsudky nebo stereotypy založené na pohlaví, které se nejčastěji projevují vůči ženám a dívkám. Sexismus nemusí být zcela očividný, někdy se jedná pouze o narážky přiřazující jednomu pohlaví určitou roli a pokud se snaží dotyčný z této role vystoupit, setkává se s nepochopením.
Pojďme se na tuto problematiku blíže podívat a ukázat si na příkladech jednotlivé problémy, jenž na první pohled sice vypadají neškodně, ale mohou se za nimi skrývat předsudky a diskriminace.
Zdroj: Shutterstock
Historické okénko o původu sexismus
Označení „sexismus“ poprvé použila jistá studentka v roce 1965 na Fóru studentů a fakult (Student-Faculty Forum) na Americké univerzitě v Pensylvánii. Ve svém projevu sexismus přirovnala k rasismu: „Jak rasista, tak i sexista jednají jako kdyby se vše, co se kdy v historii stalo, nikdy neudálo. V podstatě se oba rozhodují a docházejí k závěrům o něčí hodnotě s odkazem na faktory, které jsou v obou případech irelevantní.“
Narážela tak na jisté formy mýtů, které byly zformovány již se vznikem společnosti. Nicméně jak už to tak chodí, mýty většinou fungují na principu udržování moci. Stejně jako rasismus udržuje nadřazenost jedné rasy nad druhou, sexistický mýtus vysvětluje, schvaluje a udržuje mužskou nadřazenost nad ženskou podřadností.
Toto vyjádření je vlastně jen zvýrazněním toho, co se v Evropě dělo již o dekádu dříve, když filosofka Simone de Beauvoir vydala přelomovou knihu Druhé pohlaví. Už zde v podstatě zaznívají argumenty, proč je žena společností vždy považována až jako „ta druhá“ po muži.
Praktiky sexismu jsou úzce spjaty s kulturou
Sexistické postoje a vyjádření mohou být různorodé, ale nejčastěji vycházejí ze stereotypů odvozených od mužských a ženských rolí a jejich „typického“ chování. Tomuto postoji se také někdy říká esencialismus – což ve zkratce znamená, že od biologických funkcí odvozujeme ty kulturní. To, že žena rodí děti, ještě neznamená, že se o ně umí nejlépe postarat. Sexistickou ukázkou pak bývá, když žena po rozvodu dostane dítě do péče, jen kvůli tomu, že je ženou. Když má muž biologicky více testosteronu, nutně to neznamená, že je ten silnější. A takto bychom mohli pokračovat dál. Zkrátka jde o problematiku, která má mnoho podob a vrstev, ale nejčastěji se vyskytuje na základě rodových stereotypů, normalizace určitého druhu chování, sexualizace a mýtu krásy.
Sexismus se objevuje i tam, kde máme ústavou či zákony deklarovanou rovnost pohlaví, podobně jako rasismus. Nicméně je do určité míry přirozené, že pokud jsme nějakým způsobem privilegovaní, své výhody, které máme oproti jiným, si neuvědomujeme. Přesně v takových případech, je důležitá diskuze.
Sexistické reklamy
Většinou se sexistické reklamy řídí jednoduchým heslem „sex prodává“. Na tom by ještě nemuselo být nic špatného, pokud by ale tento „prodávající sex“ nereprodukoval právě ty sexistické stereotypy. Pojďme se na některé z nich podívat.
Nahota a sex prodává
Nejčastěji se můžeme setkat s reklamou, která využívá nahé ženské tělo. Irelevantní argument v tomto případě často útočí na to, že nahota přeci není nic špatného. Ano, to jistě není, nicméně pokud využíváte nahé tělo jako samoúčelný prostředek k upoutání pozornosti a zároveň propagovaná věc nijak nesouvisí s nahotou či tělem, je to sexistické. Pokud reklamy reprodukují „typicky“ ženské či mužské vlastnosti, jsou sexistické. Vždy pracují na verzi esencialismu světa mužského a ženského, čímž podporují a udržují chování, které normalizuje předem dané scénáře.
Krásným příkladem je například reklama cílená na prodej podlahových krytin, ve které na podlaze leží nahá žena. Prodej podlah přitom nijak nesouvisí s nahým ženským tělem. Tímto způsobem se jen utužuje představa, že ženské tělo je pouhým sexuálním objektem. Případně také zobrazuje polohu podřízenosti. Dalším příkladem sexistické reklamy je zobrazení ženy při úklidu či při jiných úkonech, které údajně typicky vykonává žena.
Ale netýká se to jen žen. Zneužití nahého mužského těla se pak děje například v reklamách, které cílí na propagaci sexuální výkonosti, zobrazování muže jako polonahého zahradníka, u něhož je opět zvýrazněn sexuální apetit, je mocný a silný. Nebo naopak u reklamy na plenky, kde je muž typicky zobrazen jako ten, který se nedokáže postarat o dítě.
Sexistické prasátečko
Některé sexistické reklamy bohužel mohou nepřímo podporovat i zneužívání a znásilnění. Tento typ reklamy je často využíván třeba v módním průmyslu v podobě estetizace násilí. Mnohdy je žena přivázaná, symbolicky umlčená nebo je v nějaké podřízené poloze.
V případě mužů se pak sexismus objevuje u domácího násilí, které je často tabuizováno. Podle sexistického předpokladu muž nemůže být zneužíván ženou – například mediálně hodně diskutované zneužívání herce Johnnyho Deppa manželkou Amber Heard. Což je v neposlední řadě projev právě oné stereotypizace mužského světa, na níž opět tratí obě pohlaví. Pokud je násilí páchané na ženách statisticky častější, neznamená to, že násilí páchané na mužích (i ze stran žen) se neděje.
V Česku sexistické reklamy donedávna sledoval například spolek NESEHNUTÍ z Brna a uděloval jim každoročně anticenu Sexistické prasátečko.
Pojďme se podívat na nedávné události, které jsou příkladem sexismu v Česku.
Sexismus jako veřejné tajemství
V minulém roce byla politicky i mediálně hojně probíraná kauza poslance Dominika Feriho, který se měl údajně dopustit sexuálního násilí na ženách. Přiznání žen bylo mnohými dehonestováno názorem, že se jedná jen o kampaň, jak zdiskreditovat politika. Zde je však úplně jedno, zda je sexuální predátor známý či neznámý, jde o vymahatelnost zákonem na nějž má každá oběť právo.
V problematice sexuálního násilí je důležité mluvit o konsensuálním souhlasu – se sexem musí souhlasit obě strany a jestliže žena (či muž) řekne „ne“ znamená to skutečně, že o sex nemá zájem. Interpretace, že „ne“ znamená „nevím“ či „možná“ je projev sexismu. Přesně toto jsou irelevantní argumenty, které jen odvádějí pozornost od faktu, že oběti násilí nejsou dostatečně právně chráněny, případně se jim nevěří.
Podle právničky Veroniky Ježkové není problém v nastavení právního rámce, ale v nastavení společnosti. Projev sexismu na úrovni společnosti spočívá už jen v tom, že si téměř polovina lidí myslí, že sexuálně zneužitá oběť byla nevhodně oblečená, popřípadě se chovala vyzývavě nebo byla opilá a vlastně si za to může sama. V tomto případě pak mluvíme o benevolentním sexismus. Žádné projevy oběti neospravedlňují pachatele ke znásilnění. Z pohledu práva by Česku pomohlo schválení Istambulské úmluvy, při níž by se snadněji dokazovalo násilí páchaného na ženách (a dětech).
Benevolentní sexismus jako skrytý nástroj uchovávání starých pořádků
Při kauze Feri se objevil výrok politika Karla Schwarzenberga, který byl krásnou ukázkou benevolentního sexismus. „Je normální, že chce kluk dostat holku do postele.“ Jedná se tedy o chování, které nemusí být na první pohled sexistické, ale zároveň se jedná o postoj, který přisuzuje oběma pohlavím určité „tradiční“ role, chování a místo ve vztazích i ve společnosti – v tomto výroku politika se mísí obě formy sexismu – vůči mužům, i vůči ženám
