Skutečný příběh: Jde žít „normálně“, když se rakovina 6x vrátí?

V šedesátých letech se lepšila situace v politice a česká společnost se těšila na světlejší zítřky. I já v ně doufala, ale bohužel v roce 1966 jsem poprvé zjistila, že to tak jednoduché nebude. Bylo mi krásných 28 let a pracovala jsem jako zubní instrumentářka. A přesně v této době mi lékaři objevili zhoubný nádor tenkého střeva. Měla jsem manžela a dítě. Asi si dovedete představit, jaký šok to byl. Zvlášť v této době, kdy rakovina byla často považována za začátek brzkého konce. A to jsem ještě neměla tušení, že mě podobná diagnóza čeká ještě pětkrát. Nádor tenkého střeva mi léčili na chirurgii a samozřejmě nezbytnou chemoterapii. Práci jsem musela opustit a dostala invalidní důchod. Naštěstí se žádný konec nekonal.

Za pět let jsem mohla jít opět do práce a byl mi zrušen invalidní důchod. Asi si dokážete představit, jak jsem byla šťastná a věřila, že to nejhorší období už je za mnou a konečně mě čeká jen to hezké a především zdraví. Znovu jsem se narodila, ale jen proto, aby mě osud znovu srazil na zem. Po sedmnácti letech přišla další rána. Snad každý pacient, který si někdy rakovinou prošel, jsem na ni velmi často myslela. Psychika je u nádorových onemocnění samozřejmě alfou a omegou všeho a velmi často může mařit i léčbu. Ale já jsem bojovnice a nikdy jsem boj o život nevzdala.

Utrpení bohužel pokračovalo

V mých 45 letech zaútočila obávaná nemoc znovu a tentokrát na velmi intimní část ženy, na dělohu. Opět následovala chirurgie a zákrok. Vše doplnilo ještě ozařování a chemoterapie. Invalidní důchod už byl tentokrát přidělen natrvalo.

(Více než padesát let usínám se strachem, že „TO“ zase přijde…)

Další nádor, tentokrát tlustého střeva, přišel v mých 51 letech. Opět operace, ozařování a chemoterapie. O tři roky později v 54 letech přišlo krvácení ve stolici s úpornými průjmy. Navštěvovala jsem nejrůznější specialisty, ale vypadalo to spíš na psychiku než co jiného. Nikdy nezapomenu na přístup jednoho lékaře, který mě urazil prohlášením, že si své potíže vymýšlím. A právě tohoto lékaře si velmi brzy potom vzal Bůh natrvalo k sobě.

Když už jsem nevěděla kudy kam, navštívila jsem chirurga, který mě už několikrát operoval, a popsala mu své potíže. Ihned mě vyšetřit a za 14 bylo po operaci. V tomto případě to byl konečník. Opět ten samý postup s ozařováním a chemoterapií. Znovu jsem měla namále a šikovný chirurg odstranil vše špatné. Ani nemůžu popsat, jaká hrůza mě neustále stravovala. Ne proto, že se to vrátí, ale kdy. Když utečete hrobníkovi z lopaty tolikrát, honí se vám hlavou všelijaké myšlenky.

V onkologické poradně mám nejdelší evidenci

Další pět let jsem si užívala relativního zdraví. Ale osud pro mě měl další ránu. Při kontrole mi zjistili bulku v prsu a následoval starý známý postup. V 59 letech jsem postoupila ablaci prsu s ozařováním a chemoterapií. Mezitím mi zemřel manžel na Alzheimerovu chorobu. Až v červenci 2006 konečné lékaři objevili příčinu toho všeho. Byl mi zjištěn Lynchův syndrom a já konečně věděla, proč se mi stále vracejí zhoubná onemocnění. Od té doby už nejsem pro nikoho simulant a velmi pečlivě mě lékaři sledují a každý problém se objeví hned v zárodku. Poslední zhoubný kožní nádor mi lékaři odstranili v roce 2013. Protože ho však objevili včas, stačila jen operace a nic víc.

Nyní ve svých takřka 80 letech mě neustále a velmi pečlivě sleduje má onkoložka a zatím vypadá vše dobře. Tedy z hlediska zhoubných nemocí. Za ta léta mého boje s rakovinou na ní zemřeli moji dva sourozenci, ale já stále doufám, že si ještě na tomto světě nějakou dobu pobudu. Samozřejmě se neustálý boj s rakovinou nepodepíše jen na fyzickém zdraví, ale i na tom psychickém. Už se hůře pohybuji a bez pomoci syna a francouzských holí se nedostanu ze schodů. Jsem tak velmi často zavřená v bytě. Potíže s pohybem ale nesouvisí s mými nemocemi.

I když můj život doprovázela nejedna smutná událost a o svůj život jsem bojovala hned několikrát, má to i svá pozitiva. Jsem důkazem toho, že není potřeba špičkové zařízení, abyste narazili na skvělé lékaře. Za svůj život vděčím hlavně jednomu chirurgovi, který už nyní neoperuje a je to velká škoda. Nyní léči pacienty v menších lázních na Moravě. Nejsem jediná v České republice, kdo má Lynchovo syndrom, je tu několik ještě starších pacientů než jsem já, ale nikdo z nich nemusel bojovat hned s šesti zhoubnými nádory. Poměrně ironické je to, že v onkologické ambulanci jsem se poprvé objevila v roce 1966. V této době ještě má současná ošetřující onkoložka nebyla na světě. Mimochodem je to opravdový anděl a člověk na svém místě.  Rakovina má stále hroznou pověst a mnoho lidí její diagnózu považuje za konec. Můj příběh ale jednoznačně dokazuje, že když máte štěstí na skutečné lékařské odborníky, lze s jejich pomocí a možná i trochu s pomocí Boha úspěšně bojovat i s několika těmito hroznými nemocemi.