Holotropní dýchání Stanislava Grofa je pověstné tím, že otevírá brány vědomí a umožňuje prožít nevšední zážitky, které mohou pomoci odblokovat naše dlouhodobé problémy a traumata. Na jednom takovém sezení byla i Soňa, která tvrdí, že během holotropního dýchání prožila vlastní smrt, což ji zcela změnilo život.
Ezoterickým aktivitám jsem se vždy vyhýbala
Obvykle se vyhýbám různým seminářům, sezením a dalším ezoterickým aktivitám. Vždy jsem vůči nim byla nedůvěřivá. Jsem od přírody více racionální a skeptický člověk, vystudovala jsem přírodní vědy a učím na gymnáziu biologii a zeměpis. Nikdo by mě do pytle s žádnými ezo ženami neházel. Můj manžel je podobného ražení. Je to též pedagog, učí matematiku a fyziku.
Musím ale uznat, že jsou věci mezi nebem a zemí, o čemž mě přesvědčily i mé hluboké psychické zážitky. K tomu, abych šla s kamarádkou na sezení s holotropním dýcháním, mě přiměly mé opakované sny, které se mi zdály. Do té doby jsem stále nevěděla, co mi to má říct a napadalo mě mnoho různých teorií, které jsem vymýšlela hlavou. Je pravda, že už odmalička trpím strachem z uzavřených místností. Taky jsem jako dítě měla astma a několikrát jsem se dusila. Opakovaly se mi sny, že jsem někde uvězněná, dusím se a nemůžu uniknout. Děj snu se neustále měnil, bylo v něm pokaždé něco trochu jiného, ale ten princip byl stejný.
Před časem jsem to řešila s psycholožkou a ta mi řekla, že by se třeba mohlo jednat o porodní trauma, pokud měla maminka se mnou těžký porod a já jsem se dusila a nemohla dostat ven. To je skutečně pravda, máma mi to potvrdila. A já si tehdy myslela, že je to všechno vyřešené. Ale nebylo.
Holotropní dýchání Stanislava Grofa přináší silné zážitky. O čem to celé je?
Kamarádka mě pozvala na sezení s holotropním dýcháním
Kamarádka Jana je zběhlá v různých regresních a cosi kdesi. Vyslechla mě a poradila mi, abych něco vyzkoušela. Sny se totiž začaly opakovat i v dospělosti. Nikdo mě nemohl dostat na bazén nebo do kabinek na veřejných záchodcích, to bych se klidně raději vyčůrala někde pod strom v parku. Začalo se to nějak stupňovat. A já nevěděla proč. Myslela jsem, že to mám jen ze stresu. Největší problém byl, když jsem měla jet se studenty někde na výlet. Ten pocit, že je mám na starosti a nesmím selhat, byl moc silný. Samozřejmě i tam byly šatny, sprchy, záchody, ložnice, kde jich spalo více pohromadě a bylo třeba na ně dávat pozor.
To byl vždy velký problém, vůbec jsem se nevyspala, vše jsem dělala s vypětím všech sil a vracela jsem se úplně vyklepaná. Manžel mě vždy doma pak držel v náručí a uklidňoval. Říkal, že to není možné, abych byla tak starostlivá, co potom až spolu budeme mít děti, které si velmi přejeme. A tak jsem s Janou šla na tu seanci s tím, že se pokusím vyřešit tento problém a přijít mu na kloub.
I když jsem si myslela, že nebudu nic vnímat ani cítit a říkala jsem si, že to je jen hyperventilace a mozek mi jen možná přivodí nějaké halucinace, zažila jsem opravdový masakr. Zpočátku jsem o tom ani nemohla mluvit, ale teď už můžu a naopak mi to pomáhá. Protože pak se mi od základu změnil život a můj problém se vyřešil.
Prožila jsem vlastní smrt v koncentračním táboře
Viděla jsem se jako mladá dívka v koncentračním táboře. Měla jsem předtím na starosti děti své starší sestry, která se ze žalu po ztrátě manžela utopila. Byla to neskutečná tragédie. Už od čtrnácti let jsem nesla na sobě tíhu zodpovědnosti za tři malé děti, navíc to bylo za války. Žila jsem jen s otcem, matka už dávno nežila. Protože můj otec pomáhal partyzánům a někdo ho udal, Němci ho zastřelili a mě i s dětmi sebrali a poslali nás do koncentráku. Myslela jsem, že ani nebudeme spolu, ale naštěstí nás nerozdělili. Přece jen mi tehdy bylo sotva patnáct. Pak jsem si prožila tu chvíli, kdy jsem umírala v plynové komoře a v hlavě měla jen myšlenku, co bude s těmi dětmi a kde vlastně jsou…
Minulé životy a reinkarnace. Věříte, že existuje život po smrti?
Tento zážitek mi navždy změnil život. Manžel po mém návratu spílal tomu muži, který vedl seanci, protože se o mě neskutečně bál. Vrátila jsem se ve stavu čerstvě prožitého traumatu a týden jsem proplakala. Byl to ale spouštěč. Všechno muselo ven a já se opravdu od té doby přestala bát. Ty vzpomínky se někde uložily, já pochopila všechno, co se mi dělo a můj problém zmizel, i když to vyžadovalo nějaký čas. Potřebovala jsem ale ještě na sobě dlouho pracovat a chodila jsem na terapie. Ve snech se už objevovaly cestičky k tomu, aby se našlo vždy nějaké pozitivní řešení. A tak jsem najednou z nějaké snové tíživé situace uměla uniknout a začala mít z toho dobrý pocit.
Poznámka redakce: jména osob v příběhu byla pro zachování anonymity změněná.
