6 fotek 
Jana Poncarová debutovala románem Podbrdské ženy, který v roce 2018 vydalo nakladatelství Motto. O rok později vyšel román Eugenie, jenž byl inspirovaný skutečným osudem plzeňské hoteliérky. Letošní čerstvou novinkou je však román Alžběta a Nina a také literárně-dokumentární prvotina Děvčata první republiky, na níž Jana Poncarová spolupracovala s fotografkou Ditou Pepe. Autorka úspěšných románů o osudech odvážných a silných žen si ráda udělala čas na rozhovor, který bude hlavně o psaní – a může tak třeba inspirovat ženy, jež píšou prozatím pouze do šuplíku.
V průběhu tří let jste zvládla vydat tři romány v nakladatelství Motto, které spadá pod Albatros Media. To je celkem slušná frekvence psaní…
Ač se může zdát, že to šlo rychle za sebou, v reálu to bylo jiné. Třeba poslední román Alžběta a Nina jsem psala mezi roky 2017 a 2020. Na Eugenii jsem pracovala zhruba rok a půl, na Podbrdských ženách také. Nejde samozřejmě jen o samotné psaní, text se pak edituje, redakčně upravuje. Také sbírání příběhů „děvčat“, tedy žen narozených za Masaryka, bylo časově náročnější. Tento podzim se ale knihy tak hezky sešly, aniž by to bylo v plánu. Mimo jiné je pojí to, že hrdinkami, v Děvčatech první republiky i v Alžbětě a Nině, jsou devadesátileté ženy.
Jaká byla vaše cesta k úplně první napsané a vydané knížce?
Cesta k mé první knize byla poměrně dlouhá. Debutovala jsem vlastně krátce po svých pětatřicátých narozeninách. Musela jsem všemu dát čas, získat možná jakousi autorskou jistotu, kterou jsem trénovala na povídkách. Podbrdské ženy jsem v hlavě nosila dlouho, možná nějakých pět nebo šest let, než jsem se odhodlala konečně si sednout a vše sepsat. Knihu jsem pak odeslala do nakladatelství Motto, které vydává romány a spadá pod Albatros Media, a čekala.
Tři měsíce se nic nedělo. Jedno únorové pošmourné ráno mi zavolala nakladatelka, že by román vydali. Nevěřila jsem, dokud jsem knihu onen rok na podzim nedržela v ruce. V té době už jsem měla rozepsanou Alžbětu a Ninu, zároveň jsem začínala pracovat na románu Eugenie – na příběhu, který jsem si přivezla ze své cesty do USA.
Kterou ze svých knížek máte nejraději nebo je vám nejbližší?
Práce na každé knize byla jiná. S každou knihou – v každé fázi – jsem prožila trochu něco jiného. Krásné na tom je, že se pořád učím, a to mě baví. Nejradši mám vždycky asi knihu, na které zrovna pracuju, protože jsem v úzkém až intimním vztahu s postavami, vlastně s nimi žiju, znám jejich niterný svět. Momentálně je to román, na kterém právě dělám. Má pracovní název Cyklistka a je inspirovaný – opravdu jen vzdáleně – osudem baronky Blanky Battaglia, která byla za první republiky cyklistkou a vedla dobrodružný, ve stáří pak poměrně osamělý, život. Inspirovalo mě místo, kde žila, zámek v Bratronicích, i její jméno, které v italštině znamená boj.
Všimla jsem si, že vás velmi zajímá doba první republiky a často tam směřujete děj vašich knih. Co vás na této historické době nejvíce fascinuje?
První republiku miluju odmalička, hlavně kvůli filmům pro pamětníky, ve kterých hraje třeba Adina Mandlová. Ale to jsou filmy, které tu dobu dost zkreslují. Nicméně hezky se mi u nich odpočívá. Mám ráda tu atmosféru, společenské hodnoty spojené s masarykovskými ideály, módu, design, literaturu a umění. Určitě bych do té doby ráda nakoukla, kdyby to bylo možné. Aspoň na chvíli. Na druhou stranu, první republika měla své problémy – politické, sociální, národností. Ale měla vizi a odhodlání. A to je to, co je na té době sympatické. A co nám chybí.
Chtěla jste být vždycky spisovatelkou? A jak se na svou práci díváte dnes, je to větší dřina, než jste si myslela – napsat a vydat knížku?
Vždycky jsem chtěla psát. Bude to znít jako klišé, ale odmalička jsem tvořila knížky, povídky, pohádky, časopisy. Na gymplu jsem psala do regionálních novin. Vystudovala jsem politologii, ale co to šlo, zapisovala jsem si přednášky žurnalistiky, mediálních studií. Pracovala jsem, a pořád pracuju, jako novinářka a copywriterka. Zaměřuji se hlavně na ekonomická a průmyslová témata. Psaní příběhů je pro mě radost.
Samozřejmě, pokud to chcete dělat dobře, vyžaduje to čas a energii – jako každá práce. Psaní mě učí trpělivosti, zatímco článek napíšete třeba za den, román děláte rok a výsledek je nejistý. Když jsem pracovala na své první knize, naučila jsem se v diáři rezervovat si čas – třeba jako když jdete na jógu nebo na kafe s kamarádkou. Věděla jsem, že v pondělí a ve středu odpoledne prostě otevřu počítač a budu pokračovat ve psaní. Jinak spisovatelství pořád ochutnávám, učím se, pozoruji. Každá fáze je krásná – když píšete příběh, když ho ladíte, když se řeší obálka, když plánujete křest (který letos dělat nemůžu kvůli aktuální situaci), když vám někdo napíše, že se mu kniha líbí. To pak mám radost.
Jak zvládnout úsilí psát, neztratit se v ději, nevzdat to? Třeba ve filmech či knihách autoři obvykle odjedou na nějakou chatu do lesů, kde jsou jen sami se sebou a s dějem své budoucí knihy. Protože jinak je běžný svět od psaní ruší. Máte to taky tak?
Kéž bych to měla jako v tom filmu! Je to mnohem prozaičtější a nudnější. Napadá mě, že důležitá je disciplína. Mně funguje diář. Pořád totiž musím psaní knih skloubit se svojí prací. Jsem na volné noze, ale to neznamená, že mám fůru volného času. Kolikrát je to spíše naopak. Takže si vyčleňuji čas na práci a čas na psaní. Mezitím musím taky odpočívat. Nejraději relaxuji v lese, při běhu, na procházce nebo na zahradě. Všimla jsem si, že ze začátku jde psaní obtížněji, ale čím víc jsem v ději, tím víc se na postavy těším a táhne mě to k nim. V takové fázi jsem třeba teď u Cyklistky.
Odkud čerpáte náměty pro své knihy? Líbí se mi, že volíte i skutečné historické postavy, které se v knihách objevují…
Ty příběhy se vždy objeví samy od sebe. Třeba Eugenie. Byla jsem v Americe a náhodou se setkala se synem Eugenie Janečkové, plzeňské hoteliérky. George mi pak vyprávěl příběh své maminky a já si přivezla námět. Podbrdské ženy zase inspirovaly osudy v mé rodině. Na baronku Battaglia, o jejímž příběhu jsem teď mluvila, mě zase upozornil můj muž, který mi pomáhá s rešeršemi, také si s ním o všem povídám, je i jedním z prvních čtenářů mých knih a za to jsem moc vděčná.
Považujete se za feministku?
Považuji. A nebojím se to přiznat, jakkoli je to v České republice pořád považováno téměř za nadávku. Myslím, že je fér, aby ženy měly stejné podmínky a příležitosti jako muži, aby neměly o dvacet procent nižší platy, aby měly možnost skloubit práci a mateřství, pokud chtějí. Aby si mohly svobodně zvolit, jaký život budou žít a nemusely se za to pořád omlouvat nebo to vysvětlovat. To se týká všech otázek – práce, mateřství, manželství. Pokud se chce žena vdát, být v domácnosti s dětmi a je tak spokojená, je to v pořádku. Ale pokud chce studovat, neprovdat se, nemít děti, je to přece také v pořádku.
Tohle ale, zdá se mi, pořád neumíme zcela akceptovat. Osobně mě teď hodně zajímá téma tvůrčího času a prostoru. Na ženách spíš leží starost o domácnost, o děti, o blízké – a nutnost zajistit vedle práce i vše ostatní. To jim samozřejmě ubírá možnost tvořit. Pokud ovšem žena tvořit chce. Chci tím říct, že každý by měl mít možnost volby.
Na co se mohou vaše čtenářky těšit do budoucna?
Ráda bych dokončila román s pracovním názvem Cyklistka, o kterém jsem mluvila. Mám ho rozpracovaný zhruba od loňského roku, kdy jsem začala s prvními rešeršemi. Budu na něm dál pracovat. V Plzni se pak také snažíme vytvořit takový autorský kruh a trochu rozhýbat místní spisovatelský život. Zároveň se budu snažit uchopit a zpracovat téma žen spisovatelek a jejich prostoru a času na psaní. Pokud vše dobře půjde, měla by z toho vzniknout i výstava. Rozbíhám také podcast Autoři na cestě. Ráda bych sdílela tipy a zkušenosti se psaním, součástí budou i rozhovory s autorkami a autory.
Hlavně si ale přeju, abychom všichni zůstali zdraví. To bych přála i čtenářkám a čtenářům.
Jana Poncarová (*1983)
Vystudovala politologii na Západočeské univerzitě v Plzni. Působila jako šéfredaktorka tištěných i internetových médií a jako novinářka a copywriterka pracuje dodnes. Tematicky se zaměřuje především na oblast energetiky, průmyslu a hospodářství. Je autorkou několika e-booků, povídek, historicky laděných a biografických románů i dokumentárního žánru.
