Transgenerační přenos. Jak moc nás ovlivňuje to, co prožili naši předkové?

I kdybychom se tisíckrát domnívali, že novorozenec je tabula rasa, tedy čistá nepopsaná deska a na svět nepřichází se žádnou zátěží v podobě minulých traumat a zkušeností, život nás neustále přesvědčuje o tom, že to není pravda. Pak si můžeme pokládat otázky, proč se bojíme, že nás někdo opustí nebo třeba i připraví o život, když jsme ve svém životě dosud nic takového nezažili ani náznakem? Proč máme strach z uzavřených prostor? Proč se bojíme o své děti? Proč máme strach z vody, z výšek, z konkrétních zvířat nebo nožů a jehel či zbraní? Možná jsou příčiny našich strachů a pohnutek mnohem hlubší, než si myslíme.

Co je transgenerační přenos?

V dnešní době se už naštěstí nerespektuje pouze to, co člověk zažije v průběhu svého života, ale také to, co všechno vnímá miminko ve svém prenatálním období a jak reaguje na bouřlivé emoce své matky. A nezpochybňuje se ani vliv toho, co prožívá otec dítěte v době očekávání svého potomka. Ale to stále není všechno, protože se můžeme podívat ještě mnohem dále do minulosti. Až daleko za náš prenatální život. Domníváte se, že jde o minulé životy? Ale kdeže…

Všichni máme své hluboké kořeny. A příběhy našich předků z dávných dob se neodmyslitelně zapisují do jakési genetické paměti. I když jsme nikdy nebyli svědky konkrétních traumatizujících událostí, protože jsme v té době ještě dávno nebyli na světě, a dokonce ani ne u matky v břiše, přesto se nás to všechno nějak hluboce týká. Nemusel nám o tom nikdo ani vyprávět, nemuseli jsme tyto příběhy slýchávat v našem dětství. A přesto se to na nás podepsalo.

Tomuto jevu se říká transgenerační přenos neboli také generační trauma. A vůbec nesouvisí s ezoterikou nebo minulými životy. Je to vědecky potvrzená záležitost, se kterou pracují hlavně psychologové a psychoterapeuté. Jednoznačná definice transgeneračního přenosu je, že se jedná o generační přenos traumatu jedince, který ho sám nikdy nezažil.

7 tipů, jak posílit svou psychickou odolnost

Příklady transgeneračního přenosu

Takovými zářnými příklady transgeneračního přenosu mohou být například hrůzy 2. světové války, holocaust, koncentrační tábory, pronásledování za komunistického režimu, ale i smrtelné nehody, vraždy, sebevraždy, potraty, ztráty dětí, chudoba, bída, smrt hladem, dlouhodobé strádání, týrání, sexuální zneužívání dětí, domácí násilí a podobně. Čím větší tragédie v rodině a dlouhodobější strádání, tím je větší pravděpodobnost, že budou traumatem postiženy následující generace.

Svou roli hraje také psychická odolnost a odolnost nervové soustavy, která se dědí a může přenosu traumatu třeba i zabránit. Pokud máme vysokou míru schopnosti zvládat stres a zpracovávat negativní zážitky z minulosti, může nám to být v případě transgeneračního přenosu jen ku prospěchu.

Jak se projevuje transgenerační trauma

Jestliže se tedy v našem životě děje něco, co si nedokážeme vysvětlit a na co nemáme vlastní vzpomínky, je načase, podívat se do minulosti. Po rodičích a prarodičích totiž nedědíme jen vzhled a povahu, ale také jejich životní příběhy a traumata. To vše může u nás způsobovat různé nepříjemné fyzické i psychické projevy: deprese, stavy smutku a melancholie, panické ataky a úzkosti, strach ze ztráty blízké osoby, nepřiměřené reakce na různé situace, nadměrnou ostražitost, uzavřenost vůči sociálním kontaktům, noční můry, nízké sebevědomí, problémy se sebeúctou či neschopnost zvládat konkrétní životní situace. Zvyšuje se zde i riziko užívání alkoholu a návykových látek.

Trauma může oslabit naši psychiku a imunitní systém. Dalším projevem je pak též somatizace a vznik psychosomatických či autoimunitních onemocnění. Projevy transgeneračního traumatu mohou být tedy opravdu různé. Jejich hlavním znakem je však to, že pro ně nemáme žádné vysvětlení z doby našeho života. A to nás pak vede k tomu, abychom pátrali jinde. Je dobré vědět o všem, co se kdy v naší rodině stalo. Je také nesmírně důležité mluvit o všem otevřeně s potomky, a to takovou formou, či v odpovídajícím věku, kdy už může dojít k pochopení dané situace. Pokud se v rodině všechno tají, zametá pod koberec a o dávných problémech, tragédiích či křivdách se nemluví, je to pro přenos transgeneračního traumatu ještě horší.

Minulé životy a reinkarnace. Věříte, že existuje život po smrti?

Boj, nebo útěk?

Jedním z příznaků přenosu generačního traumatu je typická reakce, která se objevuje u nadměrného stresu: boj, nebo útěk. Pokud se cítíme ve velkém ohrožení, jehož příčinu v podstatě na vědomé úrovni neznáme, může docházet k tomu, že kolem sebe jen kopeme a útočíme na druhé. Máme potřebu dostávat se do konfliktů s druhými, stavíme partnera do opozice a máme jej za nepřítele. To může narušovat všechny naše mezilidské vztahy. Dalším projevem může být naopak útěk. Útěky ze vztahů, od povinností, útěky od nevyřešených problémů, tendence nedokončit započaté projekty, tendence nedržet sliby a podobně.

Na základě psychoterapeutické pomoci a zjištění příčin svých potíží pak zjistíme, že utíkáme pouze sami před sebou a také bojujeme jen sami se sebou.

Jak zvládnout transgenerační přenos

Možností, jak překonávat stará traumata či převzatou posttraumatickou stresovou poruchu od svých předků a na základě událostí z dávné minulosti, je naštěstí poměrně dost. Ale rozhodně to nejsou jednoduché procesy. Terapie může trvat dlouhá léta. Najít tuto cestu může pomoci schopný psychoterapeut, protože právě tyto potíže lze účinně řešit psychoterapií a zpracováním traumatu. Terapie může být individuální, ale také rodinná. Používá se například kognitivně behaviorální terapie, odkrytí příčin strachu a různé techniky, které vedou ke zbavení se strachu a desenzibilizaci traumatu.

Abychom se v tom dokázali vyznat a přijít tomu na kloub, je však třeba prostudovat svůj rodokmen a z vyprávění příběhů pamětníků pochopit souvislosti a příčiny toho, co se nám nyní děje. Zásadní je staré trauma zpracovat a nepřenášet jej na své potomky dále.

Důkazy o transgeneračním přenosu

Vědci zjistili, že například stran sexuálního zneužívání či posttraumatické stresové poruchy existují prokazatelné biologické faktory potvrzující transgenerační přenos z traumatizované matky na její dítě. To bylo ověřeno i zjišťováním hormonálních hladin v těle, přesněji prokazatelně poruchami hladin kortizolu jak u matky, tak u dítěte.

Na základě studie publikované v roce 1988 v The Canadian Journal of Psychiatry bylo také zjištěno, že ve velké míře vyžadují psychiatrickou pomoc právě potomci obětí holocaustu.

Transgenerační přenos lze také studovat a pozorovat u zvířat. Důkazem toho je to, že zvířata mají konkrétní projevy chování nebo strachy, pokud jsou vystavena něčemu, co ona sama nepoznala, avšak jejich rodiče ano. Příkladem může být studie, na základě které myši byly vystaveny určitému zápachu, po němž následoval elektrický šok. A ten strach ze zápachu se projevoval pak i u dalších potomků těch myší, ačkoliv ti potomci již sami tyto zkušenosti neměli.

Rorschachův test inkoustových skvrn odhalí traumata či duševní poruchy. Jak funguje?

Psychologické teorie transgeneračního přenosu

Na téma transgeneračního přenosu byla napsána spousta odborných i populárně naučných knih a této problematice se věnuje řada známých psychologů. Příznaky transgeneračního přenosu je třeba v prvé řadě odlišit od různých ezoterických teorií, například víry v reinkarnaci, která se nedá nijak vědecky potvrdit. Ta by příznaky traumatu vysvětlovala jako následky traumatu z minulého života. Brát v potaz ale můžeme i existenci kolektivního nevědomí psychoanalytika C. G. Junga, který tento pojem zavedl. Jedná se o takovou databázi všechno, co kdy lidstvo kolektivně zažilo s velkým vlivem na celé následující generace. Obrazy z kolektivního nevědomí se také mohou objevovat ve snech. To se může týkat nás všech.

Přímý přenos v rámci jedné rodiny však potvrzují vědci Nicolas Abraham a Marie Töröková, a to již od roku 1978, kdy přišli se svou novou teorií transgeneračního přenosu. Zavedli také dva používané pojmy: krypta a fantom. Zatímco krypta představuje neprožitý a potlačený smutek ze ztráty milované osoby, fantom je rodinné tajemství, o kterém se nesmí mluvit. Na tyto dva autory mnoha psychologických článků o transgeneračním přenosu navazují postupem času další psychologové z různých zemí.

Jedním z nich je například německý terapeut Bert Hellinger, který tvrdil, že existuje provázanost až čtyř generací, kam patří i bývalí partneři nebo černé ovce rodiny. Zbavit se traumatu podle něj umožňuje hluboké pochopení příčin a souvislostí.

Současní psychologové se také hodně věnují následkům holocaustu a projevům traumatu o potomků přeživších osob, což je velice důležité.

Zdroje:

wikipedie, kniha Tajemství předků, autor: Peter Teuschel, články: Breaking the Chains of Generational Trauma

What Is Generational Trauma? Here’s How Experts Explain It

What is transgenerational trauma, and how does it affect our families?

a v článku uvedené odkazy na příslušné studie