Žena uzdravená z rakoviny. Nemá smysl se bát, když mě za 2 dny může přejet auto

“Na počátku bych asi měla říct, že jsem nekuřačka, 50+, pohyb mi přináší radost, o jídle přemýšlím a bez diet si v pohodě držím váhu z doby, kdy jsem ještě chodila do tanečních. Do poloviny května 2019 jsem byla ve výborné zdravotní kondici, bez prášků či bez jakéhokoliv jiného omezení. Když pomineme občasné jarní virózy, které jsem řešila bylinkovým čajem s medem a citrónem, zachumláním do peřiny a vydatným spánkem, s lékaři jsem se setkávala pouze na úrovni preventivních zdravotních prohlídek,” vypráví Ivana Váňová.

A právě jedna taková preventivní prohlídka odstartovala další vyšetření s konečným stanovením diagnózy: rakovina. Co teď?

Úplně první pocity jsem asi nejlépe vyjádřila ve svém e-booku. Najednou se zastavil čas. Uvědomila jsem si, jak moc toužím po životě a po uzdravení. A rozhodla jsem se, že pro to udělám všechno, co bude v mých pozemských silách. Takto začala má vědomá cesta ke zdraví. Naplno odstartovaná vědomá tvorba vlastní reality, kdy bylo bezpodmínečně nutné okamžitě zareagovat a fofrem přehodit výhybku z dosavadních zaběhaných kolejí.

Po zvážení všech okolností, včetně rozsahu nálezu, kdy byl zaznamenán i průsak do mízní uzliny, jsem se pro získání času rozhodla, že souběžně půjdu cestou klasické medicíny a zároveň aktivně přijmu a budu praktikovat postupy na několika dalších úrovních lidského vědomí, které postupně jdou až k duši a cílí na eliminaci či přepis příčin nemoci. Lékaři stanovili strategii, farmaka i přesně vypočítali dávky tak, aby to mé tělo bylo schopno zvládnout a začala velmi cílená avšak nesmlouvavá léčba formou radikální radiochemoterapie. Léčba, která, věřte mi, nebyla vždy procházka růžovým sadem. Nicméně snad i díky tomu, že jsem nechtěla být „jen léčena“, ale sama jsem svým přístupem “aktivně k léčbě přispívala”, se vše dokázalo přetavit ve skvělý výsledek.

Po čtyřech měsících se začal nádor zmenšovat a po půl roce jsem dostala ten nejkrásnější dárek k Vánocům. Kompletní remise. Nic. Onkologický nález zcela vymizel. Kontrola v červnu 2020 tento stav potvrdila. Jsem šťastná a zároveň nesmírně vděčná.

Ohromnou radost museli mít i vaši nejbližší. Jistě to všechno prožívali s vámi…

Jestli na tomto místě mohu, chtěla bych z celého srdce poděkovat za neskutečně profesionální a přitom lidský a vstřícný přístup všem, se kterými jsem se v této souvislosti v nemocnici v Novém Jičíně potkala. Personálu na onkologii, radioterapii, i všem dalším lékařům a sestřičkám, se kterými jsem se potkala. Byli vždy ochotní, trpěliví, laskaví a uměli podržet i pohladit nejen slovem, ale i úsměvem. Pomohli mi to zvládnout. Víte, v těchto chvílích je nadmíru důležité, nezůstat na to sám. Stejně tak byli skvělí všichni v mém okolí. Byla jsem šťastná a vděčná za všechny, kteří mě podporovali, drželi za ruku či objali, nabízeli pomoc, chodili se mnou na procházky, přicházeli na zahradu poklábosit a posmát se, ozývali se telefonem, prostě byli se mnou.

Na litování nejsem zrovna stavěná, zřejmě proto jsem se s tímto postojem ani nesetkala. Ale s upřímným láskyplným soucitem a zájmem ano. Cítila jsem obrovskou podporu svého muže, dětí s rodinami, dalších blízkých z rodiny, přátel, známých a jsem za ni navždycky a ze srdce vděčná.

Téměř humorná pak byla náhodná setkání s lidmi, kteří zřejmě něco o mně zaslechli, ale nic podrobnějšího nevěděli. V první chvíli jsem v jejich očích mohla číst šílený úlek, který se však po pár slovech rozplynul. Vysvětlovala jsem si to tím, že rakovina je stále u nás vnímána jako rozsudek smrti a je například oproti infarktu či mozkové mrtvici pro lidi mnohem nepřijatelnější.

Jakými emocemi jste si během doby léčby prošla?

Bude se vám to zdát asi zvláštní, ale nejvíce jsem prožívala a vnímala krásný čas, který mi byl dán. Prožívala jsem radost z každé maličkosti obyčejného dne. Najednou jsem měla čas jen pro sebe. Úplně jsem nasávala a těšila se třeba z toho, že hřejivé sluníčko budí den, že můžu bosa do ranní chladivé rosy, že se krásně zelená voňavá petrželka, že mi vítr čechrá vlasy, že můžu zavřít oči a vonět k dešti, že klidně můžu ještě v noční košili vyběhnout na zahradu a houpat se a zpívat, že si můžu s vnoučaty hrát na schovávanou, že se mi povedla uvařit skvělá cibulačka, že se můžu s ostatními smát, že si můžu položit hlavu na rameno, usínat a přitom cítit blízkost milovaného člověka.

Vědomě jsem z hlavy vymetala všechny nepříjemnosti, nelibé myšlenky a ladila se do hladiny radosti a lásky. Byla jsem si vědoma toho, že jestli má přijít skutečné uzdravení, jako základna budou právě tyto pocity a postoje. Proto jsem si je pěstovala, uvědomovala a přinášela do života. Přiznávám, byla to vědomá práce se svými myšlenkami, emocemi, vědomím i podvědomím.

Jak vnímáte slovo strach a význam tohoto slova, kterého je dneska též všude plno? Co pro vás znamená strach, strach z nemoci a strach ze smrti? Dá se tomu čelit? Jak?

Měla jsi nebo máš strach? To byla a vlastně stále ještě je nejčastější otázka. Víte, měla jsem zřejmě velké štěstí, že moje vnitřní já si strach ani na chvilinku nepřipustilo. Namísto strachu tam stála ta obrovská chuť žít. Zároveň však rozumím, že strach může na člověka dolehnout a může být v dané chvíli až ochromující. O strachu jsem začala přemýšlet až ve chvíli, kdy jsem byla poprvé tázána, zda mám strach. Byla jsem vlastně překvapená. Z čeho bych měla mít strach? Ze smrti? Z umírání? Z léčby? Že mi bude špatně? Že mě to bude bolet? Co manžel? Co děti? Co v práci? Jak to bude s financemi? Že to už nikdy nebude jako dřív? Těch možných strachů se najde 1000+1.

Věděla jsem, že strach a obavy jsou zbytečné. Nikam nevedou, žádné řešení nepřináší a navíc ubírají energii, která je potřeba úplně někde jinde. Můj náhled na situaci byl asi takový: Zemřít musíme všichni a svůj čas, svoji hodinku neznáme nikdo. Já se v této chvíli přece nebudu trápit něčím, co absolutně nevím, jak bude vypadat, když za dva dny mě klidně může přejet auto. Byla by škoda se tyto dva dny protrápit, když jsou mi určené k životu. A stejně tak si nebudu vymýšlet další možné i nemožné strašidelné hypotézy, když ještě žiju! A chci žít!

A jestli to má být měsíc, tři měsíce, půl roku nebo 10 let, to nevím. Ale ať ten můj život stojí za to! Ať z tohoto světa odejdu šťastná. Ať si můžu říct: „Jo, ten můj život byl přeci jen krásný, díky za něj.“ Jednou jsem četla, že jakýsi člověk prohlásil, že jeho nejšťastnější chvíle v celém životě byly 3 měsíce před smrtí. Proč? Protože si palčivě uvědomil, že mu zbývá velmi krátký čas na to, aby dělal věci, které dělat chtěl, ale které stále pro něco odkládal „až někdy“. A prostě je začal dělat. Hlava nehlava. Navzdory všemu a všem. Začal zpívat, začal se smát a začal dělat život radostnější sobě i druhým.

A to plně platí i pro dnešní covidovou dobu. Mějme respekt, ale nebojme se. Svoje myšlenky zaměřme na lásku, soucit a radost ze života, z každého dne. Jsou to úrovně vědomí, kde přichází uzdravení ve všech oblastech lidského snažení a kde se dějí i zázraky, nad kterými všichni můžeme jen žasnout. Včetně lékařů.

Jste věřící?

Možná mi v tomto nelehkém životním období skutečně pomohlo i mé dlouholeté přesvědčení, že existuje jakási forma života po životě. Že naše podstata, duch, duše, vědomí či jak si to chcete pojmenovat, prostě ta energie v nás, co si ve svém těle nosíme, se jen tak nerozplyne, ale přejde někam dál. Buddhisté tomu říkají, že si převlékneme kabát.

Ovšem v různých podobách o tom hovoří nejen všechna náboženství, duchovní směry, spiritualita, ale dokonce i věda (kvantová fyzika) jasně říká, že energie přechází ve hmotu a hmota v energii. Že hmota je pouhým jedním z možných projevů energie. Materialistický náhled na svět 20. století se nám nyní velmi bouřlivě mění a to je bezvadné.

Skutečný příběh: První mrtvice ji zasáhla v 25 letech. Jak ji změnila?

Na svém blogu jste psala o epigenetice. Můžete čtenářkám stručně vysvětlit o co jde?

Když to tedy opravdu velmi zkrátím, tak epigenetika, neboli nová biologie, je věda, která vychází z genetiky, ale jde dál a boří původní mýtus o genech. Z výzkumů vědců vyplývá, že to nejsou geny, které řídí naše životy. Ale naopak jsou to signály z prostředí, které řídí naše geny. Částečně se jedná o signály z našeho vnějšího prostředí (jídelníček, ovzduší, spánek, atd.), ale zejména pak o signály z prostředí vnitřního. To, co nás řídí, jsou tedy ve skutečnosti naše přesvědčení, postoje, myšlenky, emoce, které zásadním způsobem ovlivňují a mění biochemii v krvi. Znamená to, že prostřednictvím našeho myšlení a zaměření naší mysli máme možnost ovlivnit, která genetická informace se stane aktivní a která zůstane pasivní. A považte, dokonce je možné tuto informaci „přeprogramovat“.

Klíčovou roli v tomto ohledu hraje naše podvědomí a programy, které jsou v podvědomí uložené. Pokud tedy nejsme spokojeni s něčím v našem životě, nebo se již tato disharmonie propsala do našeho fyzického těla v podobě nemoci, je pro naše uzdravení nezbytné změnit myšlení. Je nezbytné změnit programy v našem podvědomí. Za mě je to zásadní obrat v postoji ke genetické výbavě, ke zdraví a k životu vůbec. Pokud vás to zajímá, určitě si přečtěte více na mém blogu.

Skutečný příběh: Jde žít „normálně“, když se rakovina 6x vrátí?

Co všechno se u vás po prodělání vážné nemoci změnilo?

Vždy jsem byla aktivní, pozitivní, myslím, že i vnímavý člověk. Svůj život jsem vždycky milovala, ale teď jej miluji snad ještě víc, než kdy dřív. Samozřejmě jsem trošku více zapracovala na zdravé stravě, naučila jsem se pracovat s vnitřní energií a zásadně už na sebe netlačím. Největší změnu však cítím v tom, že jsem šla více k sobě, více do hloubky. Více ke své vnitřní moudrosti. Jako by se mi otevřel prostor pro cestování po krajině vlastní duše. Jako bych zaklepala na dveře do další dimenze bytí a ony se mi otevřely. Je to něco úžasného, vzrušujícího.

Co myslíte, že bylo příčinou vaší nemoci?

Dospěla jsem k poznání, že příčina nemoci nikdy není jedna jediná. Z nynějšího pohledu jsem pracovala a žila ve vysokých obrátkách, pod neustálým tlakem v řádu let. Byla jsem úspěšná a uštvaná. Žila jsem na dlouhodobý energetický dluh. Zapasovaná do soukolí života, ze kterého jsem se neměla šanci vymanit. A to jsem o sebe pečovala, chodila do přírody, na hory, jógovala. Ale přesto, když přišla jedna velká emoce, když jsem se cítila zahnaná do kouta a bezmocná, pomyslný pohár přetekl a tělo začalo pracovat na úrovni biologického konfliktu. Takže spouštěčem nemoci byla energeticky silná emoce, taková „atomovka“, ale příčinou byl dlouhodobý tlak a stres, ze kterého se nešlo vyspat.

Jak se cítíte po uzdravení? Radost ze života z vás jen čiší…

Cítím se šťastná, vděčná, znovuzrozená, obohacená. Mám pocit, že jsem si ve svém životě postoupila o stupínek výš. Ale zároveň jsem velmi pokorná, protože skutečně nikdo nikdy neví, co mu život zrovna chystá.

Co byste doporučila onkologicky nemocným pacientům stran emocí a duševní hygieny?

Přátelé, jestli jste se už dostali do této skutečně svízelné onkosituace, neřešte nic jiného, než sami sebe. Veškerou svou energii věnujte pouze a jen svému záměru se uzdravit. Tady je začátek, startovní čára. Bez toho to opravdu nepůjde. Další moje tipy, postřehy, kroky na cestě k uzdravení vyčtete z mých článků na blogu včetně e-booku. Psala jsem je se záměrem, ať se stanou inspirací pro všechny, kteří hledají svoji vlastní cestu k uzdravení. Psala jsem je pro všechny, kteří se nad svým životem zamýšlí a chtějí jej prožít v lásce a harmonii uvnitř i okolo sebe.

Příběh Kristýny: Co se stane s tělem, když zhubnete více jak 200 kilo?

Co plánujete do budoucna a jakým dalším směrem se bude váš život ubírat?

Víte, mám pocit, že jsem svým kormidlem života pohnula tím správným směrem tak, abych srovnala životní kurs a skutečně plula ve flow, v proudu života, nikoliv proti němu. Vnímám to jako začátek nového nasměrování, neboť od toho původního, jediného a správného jsem se evidentně vzdálila. V každém případě vím, že chci lidem do jejich životů přinášet úsměv, radostný pohled na život, světlo a lásku. To mě skutečně baví.